Stanoviska legislativního odboru Ministerstva životního prostředí

1111

410/3296/02

Mgr. Burdová

Stanovisko k problematice mobilních zařízení podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Zákon o odpadech v § 4 definuje:

f) shromažďování odpadů – krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady,

g) skladování odpadů – přechodné umístění odpadů, které byly soustředěny (shromážděny, sesbírány, vykoupeny) do zařízení k tomu určeného a jejich ponechání v něm,

i) sběr odpadů – soustřeďování odpadů právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání od jiných subjektů za účelem jejich předání k dalšímu využití nebo odstranění,

j) výkup odpadů – sběr odpadů v případě, kdy odpady jsou právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání kupovány za sjednanou cenu,

Vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „vyhláška“) v § 3 definuje:

b) mobilní zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů – sběrový prostředek schopný samostatného pohybu a splňující požadavky na zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů stanovené zákonem a touto vyhláškou a požadavky na přepravu odpadů podle zvláštních právních předpisů,

c) soustřeďování odpadů – jejich shromažďování původcem, sběr a výkup k tomu oprávněnou osobou, skladování odpadů jejich původci i oprávněnými osobami, ale i jiné soustřeďování než skladování převzatých odpadů osobami oprávněnými k jejich využití nebo odstraněním před jejich využitím nebo odstraněním,

V souladu s definicemi § 4 písm. f), g), i) j) zákona o odpadech a § 3 písm. c) vyhlášky je pojem „soustřeďování, skladování, sběr a výkup“, přičemž shromažďování odpadů je soustřeďování odpadů jejich původcem, sběr a výkup soustřeďování ke sběru a výkupu oprávněnou osobou a skladování je soustřeďování odpadů shromážděných, sebraných či vykoupených do zařízení k tomu určeného. Navíc však pojem soustřeďování pokrývá i soustředění odpadů převzatých oprávněnou osobou do zařízení k využití nebo odstranění odpadů před jejich využitím nebo odstraněním, nejde-li o jejich skladování.

Mobilní zařízení ke sběru a výkupu odpadů není, jak z definice vyplývá, jen dopravní prostředek, ale i zařízení a musí splňovat jak požadavky na zařízení sběru a výkupu podle zákona a citované vyhlášky, tak požadavky na přepravu odpadů dle zvláštních předpisů. Vozy na svoz odpadů jsou buď přepravním prostředkem, k jehož provozu nemusí mít oprávněná osoba souhlas podle zákona o odpadech, anebo mobilním zařízením ke sběru a výkupu odpadů, provozuje-li je k tomu oprávněná osoba a má-li souhlas k provozu tohoto zařízení podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. V prvém případě stačí, jsou-li dodrženy požadavky na přepravu odpadů (ADR, silniční zákon), ve druhém případě musí být splněny navíc požadavky na zřízení ke sběru a výkupu odpadů podle § 4 vyhlášky (včetně provozního řádu, dodržení podmínek přejímky za zařízení) a obecné požadavky na soustřeďování odpadů podle § 6 vyhlášky (především vybavení shromažďovacími prostředky, jejich označování, údržba atd.)

Dále pak i ze způsobu provádění svozu odpadů musí být zřejmé, že se jedná o sběr odpadu nebo o pouhou přepravu odpadu. Z tohoto hlediska budou nejčastější následující případy:

Vozidlo objíždí obce, kde nějakou dobu na vyhrazeném místě stojí a jeho osádka přejímá různé odpady od občanů, odděleně podle druhů odpadů je ukládá do shromažďovacích prostředků, které posléze naloží na vozidlo a odjede s nimi pryč. Tento případ lze hodnotit jako sběr a vozidlo je zařízením ke sběru odpadů.

Vozidlo objíždí předem nasmlouvané původce odpadu, vybírá od nich postupně v rámci jedné jízdy různé odpady, třídí je, utříděné nakládá a odváží. Jedná se rovněž o sběr a vozidlo je zařízením ke sběru či výkupu odpadů.

Přijede-li totéž vozidlo k původci pro předem určené (smlouvou či objednávkou) množství konkrétního odpadu, naloží jej a odveze, o sběr se nejedná a toto vozidlo není zařízením ke sběru, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o jednorázovou akci nebo jestli přijíždí pravidelně na základě dlouhodobé smlouvy.

Z výše uvedeného také vyplývá, že standardní dopravní prostředek ke svozu směsného komunálního odpadu nemůže být mobilním zařízením ke sběru a výkupu odpadů.

1112

410/1868/02

Dubanská

Zavážení prostorů po těžbě surovin

K 1. otázce, jak postupovat v případě již probíhajícího zavážení prostoru po těžbě formou provozování skládky odpadů, jestliže provozovatel skládky požádá o změnu a v režimu skládkování nechce pokračovat:

Podle § 85 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby, popřípadě činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí, jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby. K vydání rozhodnutí stavebního úřadu je podle § 79 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o odpadech) nutné vyjádření příslušného okresního úřadu.

V případě, že se bude jednat o nově zahajovanou činnost, při níž budou odpady využívány k zavážení vytěžených prostor a jiným terénním úpravám (rekultivační stavby),

pak příslušná stavba je zařízením (§4 písm. e) zákona o odpadech) pro využívání odpadů (jeden ze způsobů nakládání s odpady ve smyslu ustanovení § 4 písm. d) zákona). Při této činnosti musí být dodržovány obecné povinnosti ve smyslu ustanovení § 12 zákona, zejména jeho odstavců 1 až 4.

K provozování zařízení k využívání odpadů je nezbytný souhlas podle § 14 odst. 1 zákona, který dle § 78 odst. 2 písm. a) zákona uděluje orgán kraje v přenesené působnosti. Současně se souhlasem k provozování zařízení je udělen souhlas s jeho provozním řádem. Udělení souhlasu je možno vázat na podmínky.

Požadavky na odpady využívané na povrchu terénu (např. terénní úpravy nebo rekultivace lidskou činností postižených pozemků, s výjimkou rekultivace skládek) jsou stanoveny v § 12 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, dále jen "vyhláška". Musí se jednat o odpady, které nejsou nebezpečnými nebo komunálními. Dále se nesmí jednat o odpady, které nelze ukládat na skládky všech skupin (příloha č. 8 vyhlášky). Odpady využívané v takovém zařízení na využívání odpadů dále nesmí překročit limitní hodnoty výluhové třídy číslo I (tab. č. 6.1 přílohy č. 6 vyhlášky) ani limitní hodnoty organických škodlivin v sušině uvedené v tab. č. 9.1 přílohy č. 9 vyhlášky.

Mají-li být v rámci realizace rekultivační stavby či terénních úprav využívány odpady z hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem (tzn., že nejsou ukládány v odvalech, výsypkách a odkalištích - §2 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech), musí splňovat podmínky kladené na odpady využívané na povrch terénu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 a 3 vyhlášky (viz výše).

V případě povolování rekultivační stavby po 1.1.2002, v jejímž rámci jsou využívány odpady, je nezbytné plně vyhovět výše uvedeným požadavkům zákona. Pokud by měla být využívána pouze hlušina a současně vznikly pochybnosti, zda se tato movitá věc považuje za odpad, rozhodne okresní úřad podle ustanovení § 79 odst. 1 písm. a) zákona. Takto činí na základě návrhu vlastníka této movité věci nebo správního úřadu, který' provádí řízení, v němž se tato otázka vyskytla (např. stavební úřad), nebo který rozhodnutí o této otázce potřebuje ke své další činnosti (může se jednat i o týž okresní úřad, který je dotčeným správním úřadem při povolování stavby). Pokud by v tomto řízení bylo rozhodnuto, že se nejedná o odpad, ale surovinu, mohla by stavba být považována za zařízení podle § 14 odst. 2 zákona, tj.  zařízení, které sice není podle zákona o odpadech k nakládání s odpady určeno, ale ve kterém jsou využívány pouze odpady, které

splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s těmito odpady nejsou porušeny zvláštní právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu zdraví lidí a životního prostředí. K provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1.

Z uvedeného tedy vyplývá, že nakládat s odpady v zařízení, které nebylo určeno k nakládání s odpady lze pouze v tom případě, že se prokáže, že tento odpad splňuje požadavky na suroviny v tomto zařízení běžně používané. V tomto případě by se jednalo o prokázání požadavků všech relevantních předpisů na kvalitu materiálu pro rekultivace. Jde v podstatě o „prokázání shody“ v souladu se zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů. Požadavky na stavební materiály jsou stanoveny v nařízení vlády k zákonu č. 22/1997 Sb., ale materiál pro rekultivace bude muset splňovat i požadavky stanovené v § 12 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (to ovšem i v případě, že odpad bude využíván pro rekultivace se souhlasem kraje, tedy jako v zařízení podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech).

Využívání odpadů jejich umisťováním do podzemních prostor je v § 12 odst. 1 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady označeno jako způsob využití odpadů kód R 11 (podle přílohy č.3 zákona o odpadech).

Dále je třeba upozornit, že vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, definuje kromě využívání odpadů v podzemních prostorách i ukládání odpadů do podzemních prostor (§ 10, písm.i), tedy jejich odstraňování ukládáním do podzemních prostor. Technické podmínky tohoto způsobu odstranění odpadů, které nevznikly při hornické činnosti, jsou stanoveny v § 11 odst. 15 citované vyhlášky.

Zároveň je třeba upozornit, že podle § 2 odst. 2 zákona o odpadech, se ukládání odpadu do podzemních prostor řídí zákonem o odpadech, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 34 odst. 1 písm. b) tohoto zákona se ukládání radioaktivních a jiných odpadů v podzemních prostorech považuje za zvláštní zásah do zemské kůry. Vztahují se tak na ně přiměřeně ustanovení § 11, 16, 17, 18, 23, 32, 33 a § 36 až 39 horního zákona.

Bližší podmínky pro zřizování, provoz, zajištění a likvidaci úložišť pro ukládání odpadů v podzemních prostorech jsou stanoveny ve vyhlášce Českého báňského úřadu č. 99/1992 Sb.

Vzhledem k tomu, že zvláštní zásahy do zemské kůry jsou hornickou činností ve smyslu zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů (§ 2 písm. f) tohoto zákona), vztahují se na tuto činnost také relevantní ustanovení tohoto zákona.

1113

410/2304/02

Dubanská

Zpětný odběr chladniček používaných v domácnostech.

Na Váš dotaz, zda si vzájemně neodporují ustanovení § 38 odst. 1 písm. f) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), a aktivita Státního fondu životního prostředí ČR na úseku opatření v oblasti ochrany ozónové vrstvy Země, odpovídáme, že nikoliv.

Podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků se zpětným odběrem rozumí odebírání použitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů bez nároku na úplatu za účelem jejich využití nebo odstranění a podle odst. 3 se zpětný odběr nevztahuje na výrobky, se kterými bylo nakládáno jako s odpadem již před jejich předáním povinné osobě. Podle § 89 zákona nabývá ustanovení § 38 odst.1 písm. f) účinnosti dnem 1.1.2003. To znamená, že povinné osoby mají povinnost odebírat chladničky odevzdané spotřebiteli ke zpětnému odběru až po datu 1.1.2003. Je ale nutno řešit problém, co s těmi chladničkami, které se již staly odpadem a ještě do 1.1.2003 stanou a zpětný odběr se na ně nevztahuje. Již nyní jsou jich tisíce skladovány – mnohdy nevhodně – a jsou prakticky starou zátěží, kterou se Fond životního prostředí snaží Vámi zmiňovanou aktivitou řešit.

1114

410/2443/02

Dubanská

Stanovisko k činnosti firmy ve vztahu k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)

Na Vaši žádost o stanovisko sdělujeme, že z přiložené žádosti o udělení souhlasu k nakládání s nebezpečnými odpady bohužel nevyplývá, jakým způsobem s nimi nakládáte po jejich vzniku a přepravě. Odpovídáme tedy obecně:

1) Z předložených dokladů lze předpokládat, že firma je servisní firmou, která se zabývá čerpáním obsahů a čištěním skladovacích nádrží, mycích zařízení, odlučovačů ropných látek, sedimentačních jímek atd. Tyto obsahy se v okamžiku jejich vyčerpání z nádrží a jímek stávají odpadem, jehož původcem je zřejmě ze smlouvy s klientem Vaše firma. V tomto případě se tedy nejedná o sběr nebo výkup odpadů podle § 18 zákona a nemusíte tedy mít souhlas podle § 14 odst. 1 zákona. Jako původce odpadů však musíte plnit povinnosti stanovené v § 16.

2) Servisní činnost Vaší firmy u klientů v místě provozu jejich zařízení spočívá tedy ve vyčerpání obsahu nádrží a jejich naložení do dopravního prostředku a následné přepravě. V místě vzniku odpadu nedochází tedy k nakládání s nebezpečným odpadem ve smyslu § 4 písm. d) zákona a Vaše firma ke své činnosti v místě vzniku odpadu (u klienta) nepotřebuje ani souhlas podle § 16 odst. 3 zákona.

3) Na přepravu nebezpečných odpadů není třeba souhlas podle zákona. Povinnosti přepravců jsou stanoveny v § 24 zákona.

4) Další nakládání s odpadem není z Vaší žádosti jasné. Jsou v podstatě 3 možnosti:

a) Odpad přepravujete přímo do zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů, jehož provozovatelem je jiná právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, na kterou v okamžiku předání odpadů přecházejí povinnosti vaší firmy jako původce odpadu. V tomto případě tedy nepotřebujete po celou dobu Vašeho vlastnictví odpadu žádný souhlas.

b) Odpad přepravujete přímo do vlastního zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů. Takové zařízení můžete provozovat pouze se souhlasem podle § 14 odst. 1 zákona, který zároveň nahrazuje souhlas k nakládání s nebezpečným odpadem v místě provozu Vašeho zařízení. Tedy ani zde nepotřebujete souhlas podle § 16 odst. 3 zákona.

c) Odpad přepravujete do místa, kde jej shromažďujete před přepravou do zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů. V tom případě musíte mít souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady podle § 16 odst. 3, vydaného okresním úřadem místně příslušným místu shromažďování odpadů.

 

 

1115

410/2474, 2221/02

Mgr.Dubanská, CSc.

Skládky odpadů – žádost o stanovisko k zákonu č. 185/2001 Sb.,
o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“)

Na Vaši žádost sdělujeme, že podle informace odboru odpadů, jako věcně příslušného odboru MŽP, bude postup při schvalování v případě již provozovaných skládek upraven Metodickým pokynem k plánu úprav skládek, který je v současné době před vydáním. Tento Metodický pokyn bude vyžadovat, aby provozovatelé skládek vypracovali a předložili ke schválení krajskému úřadu plán úprav skládky a návrh opatření, která provozovatel pokládá za potřebná pro splnění požadavků Směrnice 1999/31/ES o skládkách odpadu a s ní harmonizovaných norem citovaných v § 11 odst. 1 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Termín pro vypracování plánu úprav skládek bude stanoven do konce roku 2002; termín pro splnění opatření vyplývajících z plánu úprav je výše citovanou Směrnicí ES stanoven nejpozději do 16.7.2009.

Konkrétní technické problémy a dotazy doporučujeme konzultovat s Ing. Kudrnovou (Hydroprojekt Praha, tel. 261 102 324), která se na harmonizaci norem ke skládkování odpadů s předpisy ES významně podílela.

1117

410/3708/02

Mgr. Burdová

Stanovisko k problematice poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů

Již z názvu poplatku, který zavádí část třináctá zákona o odpadech změnou zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, to je „Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů“ je zřejmé, že tento poplatek je úhradou všech způsobů nakládání s komunálním odpadem, provedený nebo zajištěný obcí. Na rozdíl od ceny jako soukromoprávního prostředku, která se sjednává dohodou mezi prodávajícím a kupujícím a jejíž výše odpovídá rozsahu poskytnuté služby, daně a poplatky jako veřejnoprávní prostředky jsou platební povinností, které stát stanoví zákonem (nebo o jejichž zavedení si na základě zmocnění v zákoně rozhoduje obec sama v rámci samostatné působnosti) a jejichž účelem je zajištění určitých příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro veřejný rozpočet, aniž se přitom poskytuje zdaňovaným subjektům ekvivalentní protiplnění.

Podle § 15 zákona o místních poplatcích stanoví obec zavedení poplatků obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, ohlašovací povinnost ke vzniku poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků. Obec může osvobodit od placení místního poplatku určité kategorie osob, např. malé děti, každého čtvrtého či dalšího člena vícečetné rodiny nebo osoby důchodového věku. V případě, že obec nestanoví úlevu či osvobození od poplatků přímo ve vyhlášce, mohou se jednotlivé osoby obrátit přímo na obec. Podle § 16 zákona o místních poplatcích může obec, která poplatky spravuje, ke zmírnění nebo odstranění tvrdosti v jednotlivých případech poplatky snížit nebo prominout.

1119

410/3852/02

Mgr. Burdová

Stanovisko k problematice stavebního odpadu po povodních

§ 17 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví povinnosti a oprávnění obce a fyzických osob při nakládání s komunálním odpadem.

Obsah pojmu „komunální odpad“ definovaný pod písm. b) § 4 zákona o odpadech jako veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání, je zpřesněn a konkretizován Katalogem odpadů, kde je veškerý odpad včetně z něj vytříděných složek považovaný za komunální odpad a jemu podobný odpad ze živností, úřadů a z průmyslu uveden ve skupině 20 00 00.

Stavební odpad zařazený podle Katalogu odpadů do skupiny 17 00 00 nelze považovat za odpad komunální, ani když vzniká při činnosti fyzických osob, přestože ustanovení § 17 odst. 2 zákona o odpadech dává obci možnost stanovit ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou obce systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území, včetně systému nakládání se stavebním odpadem (i v tomto ustanovení je však stavební odpad uveden samostatně).

Jak z výše uvedeného vyplývá, povinnosti obce závisí na tom, zda obec má upraven systém nakládání se stavebním odpadem vyhláškou, a pokud ano, jaká práva a povinnosti tato vyhláška stanoví.

1256

410/2057/03

Mgr. Mazancová

Mgr. Dubanská

Stanovisko k otázce provozu ČOV, na nichž jsou čištěny odpadní vody a zároveň odstraňovány odpady

Čistírna odpadních vod (ČOV) je podle § 55 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), vodním dílem. Povolení k provedení vodních děl, k jejich změnám a změnám jejich užívání, jakož i k jejich odstranění vydává podle § 15 odst. 1 vodního zákona vodoprávní úřad. Užívání ČOV k odstraňovaní odpadů není užíváním vodního díla k jeho základnímu účelu (tj. obecně řečeno k nakládání s vodami) a vodoprávní úřad proto nemá kompetenci k povolení takové změny užívání tohoto vodního díla.

K odstraňování odpadů na ČOV je třeba souhlasu krajského úřadu k provozování tohoto zařízení podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Stavební povolení k vodnímu dílu a související povolení k nakládání s vodami (nebudou-li dotčena užíváním stavby k odstraňování odpadů) jsou dostatečným dokladem o souladu zařízení s podmínkami stanovenými vodním zákonem.

Podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech není třeba - za daných podmínek - souhlasu k provozu zařízení, která nejsou podle tohoto zákona určena k nakládání s odpady, pouze v případě využívání odpadů těmito zařízeními. Vzhledem k tomu, že na ČOV nejsou odpady využívány, ale odstraňovány, nelze ustanovení § 14 odst. 2 zákona o odpadech v tomto případě použít.

K dotazu, jak řešit případ výzkumného pracoviště, které zkouší různé technologické postupy zpracování biologických odpadů a čistírenských kalů, uvádíme, že zákon o odpadech nestanoví výjimku pro výzkumná pracoviště. Pokud takové pracoviště přejímá odpady do svého vlastnictví, musí být osobou oprávněnou podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech, tj. v tomto případě mít souhlas krajského úřadu k provozování zařízení k využití odpadů. Požadované náležitosti žádosti o udělení souhlasu k provozování zařízení lze podle našeho názoru přiměřeně typu zařízení naplnit. Obsah provozního řádu, stanovený v příloze č. 1 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, je natolik obecný, že jej lze vypracovat i pro provoz zkušebního zařízení s tím, že bude obsahovat místo konkrétního popisu technologie výčet zkoušených technologií a požadavky na přijímané a vystupující odpady mohou být stanoveny např. maximálními přípustnými limity jejich znečištění.

1262

410/1364/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Stanovisko k dovozu pneumatik k protektorování

Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) stanoví ve své části deváté podmínky a povinnosti pro dovoz, vývoz a tranzit odpadů. Pojem „odpad“ je definován v § 3 odst. 1 zákona o odpadech.

Vzhledem k tomu, že Vaše firma dováží použité pneumatiky k protektorování a v rámci aktivního zušlechťovacího styku jsou protektorované pneumatiky, ale i pneumatiky, které opravit nelze a odpad při protektorování pneumatik vzniklý vraceny zpět do země vývozu, nejedná se o dovoz odpadu ve smyslu § 53 odst. b) a požadavky stanovené v části deváté zákona o odpadech se na tento dovoz nevztahují. Dovoz pneumatik je v tomto případě plně v režimu zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon ve znění pozdějších předpisů.

1264

410/1265/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Nepovolené skládky

Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o odpadech) řeší problematiku tzv. „černých skládek“ pouze obecně v rámci působnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností (§ 79, odst.1 písm. e), f)):

Obecní úřad obce s rozšířenou působností

e) hrozí-li poškození lidského zdraví, životního prostředí nebo zvířat nebo již k němu došlo, může zajistit ochranu lidského zdraví, životního prostředí nebo zvířat na náklady odpovědné osoby,

f) ukládá provozovateli zařízení k odstraňování odpadů v mimořádných případech, je-li to nezbytné z hlediska ochrany životního prostředí a pokud je to pro provozovatele technicky možné, povinnost odstranit odpad, náklady vzniklé tímto rozhodnutím hradí okresní úřad, který rozhodnutí vydal; náhradu nákladů takto vynaložených je povinna okresnímu úřadu uhradit osoba za odpad odpovědná .

 

Problém zároveň řeší § 42 zákona č. 254/2001 o vodách a změně některých zákonů (vodní zákon) jako „závadný stav“. Podle § 42 odst. 1 vodního zákona k odstranění následků nedovoleného vypouštění odpadních vod, nedovoleného nakládání se závadnými látkami nebo havárií (dále jen "závadný stav") uloží vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí tomu, kdo porušil povinnost k ochraně povrchových nebo podzemních vod (dále jen "původce"), povinnost provést opatření k nápravě závadného stavu (dále jen "opatření k nápravě"), popřípadě též opatření k

zajištění náhradního odběru vod, pokud to vyžaduje povaha věci. Náklady na provedení opatření k nápravě nese ten, jemuž bylo opatření k nápravě uloženo. V tom případě vodoprávní úřad a ČIŽP ukládá povinnost provést opatření k nápravě stavu tomu, kdo jej způsobil („původce závadného stavu“) nebo podle potřeby nabyvateli majetku podle zákona č. 99/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku na jiné osoby. Nelze-li opatření k nápravě uložit a hrozí-li ohrožení nebo znečištění vod, zabezpečí nezbytná opatření k nápravě příslušný vodoprávní úřad z vlastního podnětu nebo z podnětu ČIŽP.

Uvedená ustanovení zákona o odpadech a vodního zákona řeší postup při zjištění nepovolené skládky nebo neoprávněně odloženého odpadu v případech, že je těmito odpady ohroženo lidské zdraví nebo životní prostředí. V případě, že nehrozí poškození lidského zdraví nebo některé ze složek životního prostředí a je znám ten, kdo odpad protiprávně odložil, řeší tuto situaci zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, který v § 10 písm. d) stanoví, že obec může ve své samostatné působnosti ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně atd. a v § 57 odst. 1 téhož zákona se stanoví, že obec může uložit pokutu do 10 000 Kč fyzické osobě, která čistotu a pořádek na svém nebo jí užívaném pozemku poruší tak, že naruší vzhled obce. Sankce za neudržování pořádku právnickým osobami jsou stanoveny dále v odst. 2 a 3 v § 57 zákona o obcích. Dále pak ze zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů lze sankcionovat přestupky na úseku ochrany životního prostředí podle § 45 a přestupky proti veřejnému pořádku podle § 47. Podle § 47 písm. h) lze např. uložit pokutu za neoprávněně založenou skládku anebo odkládání odpadů mimo vyhrazená místa do 50 000 Kč.

Pokud se týče dotazů k výkladu zákona o obcích, je nutné se obracet na Ministerstvo vnitra, které je jeho předkladatelem.

1265

410/2056/03

Mgr. Dubanská CSc.

Stanovisko k přečišťování organických rozpouštědel destilací

K  žádosti o potvrzení stanoviska legislativního odboru, č.j. 410/1611/02 ze dne 16.května 2002 (jehož kopii jste na štěstí přiložil, neboť v žádosti je chybně citováno č.j. i datum), adresované náměstkovi ministra ŽP JUDr. P.Petržílkovi, Ph.D., Vám sdělujeme, že závěry obou zmiňovaných rozporných stanovisek (odboru legislativy a odboru odpadů MŽP) byly předloženy do výkladové komise ministra ŽP , která na svém jednání dne 9. prosince 2002 přijala výklad vycházející z výše uvedeného stanoviska legislativního odboru čj. 410/1611/02 a to v následujícím doslovném znění:

„Předání rozpouštědla používaného k odmašťování tiskových desek k jeho přečištění destilací není předáváním odpadu k jeho využití, jestliže po přečištění je uživatelem převzato zpět a dále používáno k původnímu účelu. Destilační přístroj je pak zařízením k využívání odpadů podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, tj. musí být k jeho provozování vydán souhlas k provozu zařízení k využívání odpadu, jen pokud není výlučně určen k přečišťování rozpouštěděl, která se posléze vrací do technologického procesu, ve kterém k jejich znečištění došlo resp. k původnímu uživateli, který přečištění zadal.“

Tento výklad výkladové komise ministra ŽP tedy považujeme za potvrzení závěru stanoviska legislativního odboru č. 410/1611/02 v původním znění:

„Pokud dodavatel rozpouštědel zakoupí destilační přístroj, na kterém bude pouze přečišťovat rozpouštědla pro své zákazníky s tím, že tito si je po destilaci vezmou zpět k dalšímu užívání, potom není tento přístroj zařízením k využívání odpadů. Pokud by však jeho provozovatel ke stejné operaci přebíral i odpady rozpouštědel, tj. bral by i rozpouštědla, kterých se jejich majitelé zbavují jako odpadu (nebudou je dále používat a předávají je jako odpad k využití) bude tento přístroj zařízením k využívání odpadů a jeho provozovatel musí plnit povinnosti stanovené zákonem (mimo jiné provozovat toto zařízení pouze se souhlasem příslušného orgánu kraje podle § 14 zákona).“

1266

410/2227/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Stanovisko k otázce provozu ČOV, na nichž jsou čištěny odpadní vody a zároveň odstraňovány odpady

Čistírna odpadních vod (ČOV) je podle § 55 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), vodním dílem. Povolení k provedení vodních děl, k jejich změnám a změnám jejich užívání, jakož i k jejich odstranění vydává podle § 15 odst. 1 vodního zákona vodoprávní úřad. Užívání ČOV k odstraňovaní odpadů není užíváním vodního díla k jeho základnímu účelu (tj. k nakládání s vodami) a vodoprávní úřad proto nemá kompetenci k povolení takové změny užívání tohoto vodního díla.

K odstraňování odpadů na ČOV je třeba souhlasu krajského úřadu k provozování tohoto zařízení podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Stavební povolení k vodnímu dílu a související povolení k nakládání s vodami – nebudou-li dotčena užíváním stavby k odstraňování odpadů – jsou dostatečným dokladem o souladu zařízení s podmínkami stanovenými vodním zákonem.

Pro rozhodování o tom, zda odpadní kapalná látka je odpadem nebo odpadní vodou nerozhoduje způsob její přepravy na ČOV. Podle § 38 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) se za odpadní vody považují mimo jiné vody použité v obytných, průmyslových, zemědělských, zdravotnických a jiných stavbách, zařízeních nebo dopravních prostředcích, pokud po použití mají změněnou jakost (složení nebo teplotu), jakož i jiné vody z nich odtékající, pokud mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Čistírny odpadních vod, které jsou v souladu s § 15 vodního zákona povoleny jako vodní dílo, jsou zařízení určená k zneškodňování (čištění) odpadních vod, nikoliv odpadů. Předávání odpadních kapalných látek, odpovídajících definici odpadních vod podle § 38 vodního zákona, ke zneškodnění na čistírnu odpadních vod je tedy nakládáním s odpadními vodami podle § 8 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů. Podmínky a požadavky na kvalitu odpadních vod, které mohou být na konkrétní ČOV zneškodňovány (čištěny), jsou stanoveny ve stavebním povolení a provozním řádu ČOV jako vodního díla. Zákon o odpadech se podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů (dále jen zákon o odpadech) na nakládání s odpadními a zvláštními vodami nevztahuje a tekuté odpadní látky, s nimiž není nakládáno jako s odpady v zařízeních určených k nakládání s odpady, tedy nejsou odpadem a nezařazují se podle Katalogu odpadů. Přeprava těchto látek na ČOV cisternami se považuje za náhradu chybějící kanalizace (tzv. prodloužená kanalizace).

Pokud je s tekutými odpadními látkami nakládáno jako s odpady, nikoliv jako s odpadní vodou (jsou vedeny v  evidenci odpadů) nebo pokud nejsou zahrnuty v provozním řádu ČOV jako vodního díla a je tedy nutné je zařadit jako odpady podle Katalogu odpadů, potom podle § 12 odst. 2 zákona o odpadech s nimi lze nakládat pouze v zařízeních, která jsou podle tohoto zákona k nakládání s odpady určena (souhlas orgánu kraje s provozem a provozním řádem - § 14, odst. 1) a za podmínek stanovených zvláštními předpisy. Na nakládání s těmito odpadními látkami se potom vztahují i všechna další relevantní ustanovení zákona o odpadech, včetně vedení evidence.

1267

410/1076/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Vedení průběžné evidence odpadů

K dopisu týkajícímu se vedení průběžné evidence odpadů sdělujeme, že pokud je Vaše firma původcem odpadů vznikajících při Vámi prováděných sanacích ekologických zátěží v různých lokalitách, potom je způsob vedení průběžné evidence tak, jak jej popisujete, včetně používaných kódů, v souladu s § 39 zákona č 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a § 21 a přílohou č. 20 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.

1268

410/1622/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Kategorizace odpadů

K problematice kategorie odpadů a hodnocení nebezpečných vlastností odpadů se vztahuje především § 4 až § 9 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů) a vyhláška č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů.

Podle definice nebezpečného odpadu (§ 4 písm. a) zákona) je nebezpečným odpadem odpad uvedený v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Přiřazování kategorie „nebezpečný odpad“ je stanoveno v § 6 zákona. Zde je založena povinnost původců i oprávněných osob pro účely nakládání s odpadem zařadit odpad do kategorie nebezpečný, je-li

uveden v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise, nebo

smíšen nebo znečištěn některou ze složek uvedených v Seznamu složek, které činí odpad nebezpečným, uvedeném v příloze č. 5 k tomuto zákonu, nebo

smíšen nebo znečištěn některým z odpadů uvedených v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise.

V případě odpadů ze zdravotnictví jsou s ohledem na prevenci infekce odpady zařazovány podle Katalogu odpadů buď pod katalogové číslo 18 01 03 (jako nebezpečný odpad) nebo 18 01 04 (ostatní odpad) Tyto odpady mají tedy v Katalogu odpadů tzv. zrcadlovou položku, tj. stejnému druhu odpadu byla v Katalogu odpadů přiřazena dvě po sobě následující katalogová čísla, přičemž první z nich se přiřazuje tomuto druhu odpadu v případě, že obsahuje škodliviny (v tomto případě infekční agens) a druhé v případě, že není kontaminován a nevykazuje žádnou z nebezpečných vlastností odpadů. Nebezpečná vlastnost infekčnost je přiřazována na základě § 6 odst. 1 písm. b) zákona a v příloze č. 5 zákona jsou infekční látky jako složky, které činí odpad nebezpečným uvedeny pod kódem C35.

Podle § 7 odst. 1 zákona v případě, že původce nebo oprávněná osoba, která s odpadem nakládá, se domnívá, že odpad, který splňuje podmínky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) nebo c), nemá žádnou z nebezpečných vlastností, mohou požádat o hodnocení nebezpečných vlastností tohoto odpadu.

Podle § 6 odst. 4 zákona pokud původce nebo oprávněná osoba osvědčením o vyloučení nebezpečných vlastností odpadu prokáží, že odpad uvedený v odstavci 1 písm. b) nebo c) nemá žádnou z nebezpečných vlastností, nejsou povinni dodržovat režim stanovený pro nebezpečné odpady; jsou však povinni ověřovat, zda odpad tyto nebezpečné vlastnosti nemá. Způsob a četnost ověřování stanoví pověřená osoba v osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadu.

Podle § 9 odst. 1 zákona nebezpečné vlastnosti odpadu hodnotí pověřená osoba na základě žádosti původce nebo oprávněné osoby. Zjistí-li pověřená osoba, že odpad žádnou nebezpečnou vlastnost nemá, vydá žadateli osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadu (dále jen "osvědčení"). V opačném případě pověřená osoba písemně sdělí s odůvodněním žadateli, že odpad má jednu nebo více nebezpečných vlastností (dále jen "sdělení").

Podle § 9 odst. 2 zákona v osvědčení vymezí pověřená osoba vždy druh a původ odpadu, na který se osvědčení vztahuje, vyhodnocení nebezpečných vlastností odpadu a stanoví podmínky a dobu platnosti osvědčení; tato doba nesmí být delší než 4 roky. Osvědčení pozbývá platnosti okamžitě, když u původce nebo oprávněné osoby dojde ke změně technologie nebo vstupní suroviny, která ovlivní složení odpadu nebo jeho vlastnosti.

Z uvedeného vyplývá:

S odpadem ze zdravotnických zařízení, zařazeným podle Katalogu odpadů jako odpad, na jehož sběr a odstraňování jsou kladeny zvláštní požadavky s ohledem na prevenci infekce, tj. nebezpečný odpad katalogového čísla 18 01 03, lze nakládat jako s odpadem ostatním pouze na základě osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadů, vydaného na základě žádosti původce tohoto odpadu nebo osoby oprávněné s ním nakládat pověřenou osobou. Teprve pokud pověřená osoba vyloučí všech 14 nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 zákona, lze s tímto odpadem nakládat, za podmínek v osvědčení uvedených, jako s odpadem ostatním a zařadit jej pod katalogové číslo 18 01 04.

Posudek Státního zdravotního ústavu na zařízení systému MEDISTER ze dne 9.6.2000, zn. CHŽP-35-782/99(101) osvědčuje, že toto zařízení zbavuje odpad nebezpečné vlastnosti H 9 – infekčnosti (podle našich informací z Ministerstva zdravotnictví pouze odpad kontaminovaný běžným infekčním agens, u odpadů kontaminovaných mikroorganismy zařazenými do III. a IV. skupiny se požaduje jiný typ dekontaminace, např. autoklávování). Oprávněná osoba provozující toto zařízení však bude moci odpad, který bude upraven v zařízení MEDISTER, zařadit jako odpad ostatní až na základě osvědčení vydaného pověřenou osobou. V tomto osvědčení budou vyhodnoceny všechny nebezpečné vlastnosti odpadů, ať již na základě laboratorních zkoušek nebo jen úsudku pověřené osoby (viz vyhláška č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů), což je zvláště v případě odpadu ze zdravotnických zařízení zařazených jako „odpad, na jehož sběr a odstraňování jsou kladeny zvláštní požadavky s ohledem na prevenci infekce“ velmi důležité, protože toto zařazení nevymezuje druhy odpadů podle jiných vlastností, než pouze podle infekčnosti. Protože zařízení MEDISTER jiných nebezpečných vlastností než infekčnosti odpad nezbavuje, budou muset být v osvědčení odpady, které po úpravě v tomto zařízení lze zařadit jako odpady ostatní, vymezeny konkrétně a stanoveny další podmínky dekontaminace a podmínky a četnost kontroly dekontaminovaných odpadů. Tyto údaje budou i součástí provozního řádu zařízení, aby mohl být odsouhlasen místně příslušným krajským úřadem v rámci rozhodnutí, kterým se uděluje souhlas k provozování tohoto zařízení.

1269

410/3721/02

Mgr. Burdová

Stanovisko k problematice shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů

Problematika úhrady a poplatků za komunální odpad a nakládání s ním je upravena v zákoně č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), a v zákoně č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“).

Část třináctá zákona o odpadech obsahuje přímou novelu zákona o místních poplatcích. Touto přímou novelou se zavádí pro obce možnost stanovit obecně závaznou vyhláškou ve své samostatné působnosti místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, tj. řešit uhrazování nákladů na tento systém prostřednictvím veřejnoprávního prostředku.

Podle § 10b odst. 3 zákona o místních poplatcích sazbu poplatku tvoří:

částka až 250 Kč za osobu uvedenou v odstavci 1 a kalendářní rok, a

částka stanovená na základě skutečných nákladů obce předchozího roku na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu až 250 Kč za osobu uvedenou v odstavci 1 a kalendářní rok; obec v obecně závazné vyhlášce stanoví rozúčtování nákladů na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu na osobu.

Sazbu poplatku tvoří fixní částka uvedená pod písmenem a), se stanovenou horní hranicí 250 Kč za osobu a rok. Znamená to, že pokud se zastupitelstvo usnese, že se bude platit např. 10 Kč na osobu a kalendářní rok může tento poplatek vyhlásit obecně závaznou vyhláškou obce. Částka uvedená pod písm. a) je poplatek stanovený obcí za provoz celého systému nakládání s komunálním odpadem. Je to část poplatku, kterou povinně platí obci každý občan za nakládání s komunálním odpadem bez ohledu na stupeň jeho třídění. Částka uvedená pod písmenem b) je složka poplatku, kterou zastupitelstvo stanoví na základě skutečných nákladů obce předchozího roku (nyní roku 2002) na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu (tedy nikoliv za provoz systému). Maximální výše je stanovena opět až do 250 Kč za osobu a kalendářní rok, tj. u trvalého pobytu na člena domácnosti, u rekreačního objektu na vlastníka. Obec ale v  obecně závazné vyhlášce musí stanovit rozúčtování na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu podle skutečných nákladů předchozího roku. Částku b) poplatku stanoví obec každoročně změnou vyhlášky. Sběrem a svozem netříděného komunálního odpadu je míněno i jeho konečné uložení na skládku.

Podle § 17a zákona o odpadech má obec možnost stanovit obecně závaznou vyhláškou a vybírat poplatek za komunální odpad vznikající na jejím území, tj. řešit uhrazování nákladů za svoz, třídění a zneškodňování odpadů i zde prostřednictvím veřejnoprávního prostředku. Tento poplatek nelze stanovit současně s místním poplatkem za provoz systému

shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů podle zákona o místních poplatcích. § 17a odst. 2 rozlišuje mezi poplatníkem a plátcem poplatku.

Podle § 17a odst. 5 se maximální výše poplatku stanoví podle předpokládaných oprávněných nákladů obce vyplývajících z režimu nakládání s komunálním odpadem a rozvržených na jednotlivé poplatníky podle počtu a objemu nádob určených k odkládání odpadů připadajících na jednotlivé nemovitosti nebo podle počtu uživatelů bytů a s ohledem na úroveň třídění tohoto odpadu. V poplatku mohou být promítnuty i náklady spojené s pronájmem nádob určených k odkládání odpadu. V tomto případě by tedy oprávněné náklady měly být stanoveny s ohledem na skutečné náklady za předešlý rok.Poplatek je příjmem obce. Poplatníkem je tedy každá fyzická osoba, při jejíž činnosti komunální odpad vzniká. Poplatek tedy neplatí pouze občan, kterému při jeho činnosti na území obce nevzniká komunální odpad, což u osob, které na území obce trvale žijí nebo užívají rekreační objekt, považujeme za nemožné. Plátcem je vlastník nemovitosti, kde vzniká komunální odpad.V případě budovy, ve které vzniklo společenství vlastníků jednotek podle zvláštního zákona, je plátcem toto společenství. Plátce poplatek rozúčtuje na jednotlivé poplatníky, tj. fyzické osoby. To, že „plátce poplatek rozúčtuje na jednotlivé poplatníky“ je třeba zřejmě interpretovat tak, že tento poplatek vybere.

Podle § 17 odst. 5 zákona o odpadech může obec vybírat úhradu za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů od fyzických osob na základě smlouvy. Smlouva musí být uzavřena písemně a musí obsahovat výši úhrady. Vybírá-li obec tuto úhradu, nemůže stanovit poplatek za komunální odpad podle § 17a ani místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů podle zákona o místních poplatcích.Jde tedy o smluvní vztah mezi obcí a fyzickou osobou založený na shodném projevu vůle obou stran. V tomto případě to musí být projev písemný. Úhrada je smluvní cenou a její výše závisí na podmínkách smlouvy.

Jak vyplývá z výše uvedeného, zákon o odpadech hovoří ve všech třech případech o možnosti a závisí tedy na obci, kterou z těchto tří možností zvolí.

1270

410/28/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Poplatky za komunální odpad

S účinností od 1.1.2002 byl zákonem č 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“) stanoven pouze jediný poplatek za provoz systému shromažďování sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, a to přímou novelou zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“). Poplatníkem tohoto poplatku, který má obec možnost zavést obecně závaznou vyhláškou ve své samostatné působnosti, je fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt, a fyzická osoba, která vlastní stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci.

S účinností od 1.1.2003 však platí zákon o odpadech ve znění zákona č. 275/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů. Tato novela, která byla iniciována Magistrátem hlavního města Prahy a se kterou Ministerstvo životního prostředí právě i z důvodu, který ve svém dopise uvádíte, nesouhlasilo, dává obcím možnost volit mezi třemi různými způsoby platby za komunální odpad, a to:

a) výše zmíněný poplatek stanovený na poplatníka jako fyzickou osobu s trvalým pobytem v obci

b) poplatek za komunální odpad vznikající na území obce, stanovený zmíněnou novelou zákonem č. 275/2002 Sb., jehož poplatníkem je podle nového § 17a zákona o odpadech každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká odpad a

c) úhrada za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů od fyzických osob na základě smlouvy (podle § 17 odst. 5 zákona o odpadech ve znění zákona č. 275/2002 Sb.)

Na území jedné obce nesmějí být tyto způsoby platby za KO kombinovány, tj. musí být zvolen jeden způsob. Může se tedy stát i případ, který ve svém dopise popisujete, a to, že jedna osoba může platit dva poplatky za komunální odpad, pokud má trvalé bydliště na území obce, která zavedla poplatek uvedený v bodě a)(ve Vašem případě město Brno) a fakticky pobývá a tedy odpad produkuje na území jiné obce, která má zavedený poplatek uvedený v bodě b) (Praha).

Pokud obec stanoví místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, tedy poplatek a), učiní tak vyhláškou, kterou vydá ve své samostatné působnosti a která je obecně závazná. Podle § 15 zákona o místních poplatcích obec touto vyhlášku upraví i podrobnosti vybírání tohoto poplatku (stanoví konkrétní sazbu poplatku, ohlašovací povinnost ke vzniku poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků –pokud se však pro úlevy či osvobození od poplatku rozhodne). V případě, že obec nestanoví přímo ve vyhlášce úlevu či osvobození od poplatků např. pro fyzické osoby dlouhodobě se zdržující mimo území obce, které však mají na území obce trvalé bydliště, mají tyto osoby ještě možnost obrátit se v jednotlivých případech přímo na obec se žádostí o snížení nebo prominutí poplatku. Podle § 16 zákona o místních poplatcích může totiž obec, která poplatky spravuje, ke zmírnění nebo odstranění tvrdosti v jednotlivých případech poplatky snížit nebo prominout.

1271

410/1261/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Stanovisko k § 16 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů a k § 2 odst. 4 vyhlášky č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů).

Podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“) je jednou z povinností původce odpadů shromažďovat odpady utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií. Dále podle § 16 odst. 2 zákona o odpadech, pokud vzhledem k následnému způsobu využití nebo odstranění odpadů není třídění nebo oddělené shromažďování nutné, může od něj původce se souhlasem příslušného krajského úřadu upustit. Toto platí pro nakládání se všemi odpady. Pouze pro nakládání s odpadem podobným komunálnímu odpadu z činnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání mají tyto osoby – původci těchto odpadů - navíc další možnost, tj. mohou v souladu s § 17 odst. 6 zákona o odpadech na základě smlouvy s obcí využít systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem. Smlouva musí být písemná a musí obsahovat vždy výši sjednané ceny za tuto službu. V tom případě podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů) je původce povinen tento odpad třídit a zařazovat podle Katalogu odpadů v souladu se systémem stanoveným obcí.

Pokud původce, který produkuje odpad zařazený podle Katalogu odpadů jako odpad podobný komunálnímu odpadu z činnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání, tuto možnost nevyužije a nezapojí se do systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálními odpady, nakládá s tímto odpadem jako s každým jiným odpadem, tj. mimo jiné ho třídí a shromažďuje utříděný podle druhů a kategorií. Vzhledem k tomu, že pro tento specifický odpad by třídění do důsledku na jednotlivé druhy odpadů nebylo ani možné ani účelné, jsou stanoveny v § 2 odst. 4 vyhlášky č. 381/2001 Sb. dvě možnosti naplnění povinnosti § 16 odst. 1 písm. e) zákona a to, že původce vždy vytřídí z odpadu jeho nebezpečné a využitelné složky (druhy odpadů z podskupiny odpadů 20 01) a dále zbylou směs nevyužitelných druhů odpadů kategorie ostatní odpad zařadí pro účely odstranění

a) buď jako směs konkrétních druhů ostatních odpadů ze skupiny 20 v  odhadnutém hmotnostním poměru

b) nebo tuto směs zařadí pod katalogové číslo v ní převládajícího druhu odpadu této kategorie.

V obou případech /a) i b)/ však je v souladu s § 16 odst. 2 zákona o odpadech k upuštění od dalšího třídění tohoto odpadu nutné získat souhlas krajského úřadu.

1272

410/2235/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Stanovisko k některým ustanovením zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů)

ad 1) Podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“) je jednou z povinností původce odpadů shromažďovat odpady utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií. Dále podle § 16 odst. 2 zákona o odpadech, pokud vzhledem k následnému způsobu využití nebo odstranění odpadů není třídění nebo oddělené shromažďování nutné, může od něj původce se souhlasem příslušného krajského úřadu upustit. Toto platí pro nakládání se všemi odpady. Pouze pro nakládání s odpadem podobným komunálnímu odpadu z činnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání mají tyto osoby – původci těchto odpadů - navíc další možnost, tj. mohou v souladu s § 17 odst. 6 zákona o odpadech na základě smlouvy s obcí využít systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem. Smlouva musí být písemná a musí obsahovat vždy výši sjednané ceny za tuto službu. V tom případě podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů) je původce povinen tento odpad třídit a zařazovat podle Katalogu odpadů v souladu se systémem stanoveným obcí.

Pokud původce, který produkuje odpad zařazený podle Katalogu odpadů jako odpad podobný komunálnímu odpadu z činnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání, tuto možnost nevyužije a nezapojí se do systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálními odpady, nakládá s tímto odpadem jako s každým jiným odpadem, tj. mimo jiné ho třídí a shromažďuje utříděný podle druhů a kategorií. Vzhledem k tomu, že pro tento specifický odpad by třídění do důsledku na jednotlivé druhy odpadů nebylo ani možné ani účelné, jsou stanoveny v § 2 odst. 4 vyhlášky č. 381/2001 Sb. dvě možnosti naplnění povinnosti § 16 odst. 1 písm. e) zákona a to, že původce vždy vytřídí z odpadu jeho nebezpečné a využitelné složky (druhy odpadů z podskupiny odpadů 20 01) a dále zbylou směs nevyužitelných druhů odpadů kategorie ostatní odpad zařadí pro účely odstranění

c) buď jako směs konkrétních druhů ostatních odpadů ze skupiny 20 v  odhadnutém hmotnostním poměru

d) nebo tuto směs zařadí pod katalogové číslo v ní převládajícího druhu odpadu této kategorie.

V obou případech /a) i b)/ však je v souladu s § 16 odst. 2 zákona o odpadech k upuštění od dalšího třídění tohoto odpadu nutné získat souhlas krajského úřadu.

ad 2) V případech, kdy jsou využívány k zavážení vytěžených prostor a jiným terénním úpravám (rekultivační stavby), jsou příslušné stavby zařízeními (§4 písm. e) zákona o odpadech) pro využívání odpadů (jeden ze způsobů nakládání s odpady ve smyslu ustanovení § 4 písm. d) zákona). Při této činnosti musí být dodržovány obecné povinnosti ve smyslu ustanovení § 12 zákona, zejména jeho odstavců 1 až 4.

K provozování zařízení k využívání odpadů je nezbytný souhlas podle § 14 odst. 1 zákona, který dle § 78 odst. 2 písm. a) zákona uděluje orgán kraje v přenesené působnosti.

Současně se souhlasem k provozování zařízení je udělen souhlas s jeho provozním řádem. Udělení souhlasu je možno vázat na podmínky.

Požadavky na odpady využívané na povrchu terénu (např. terénní úpravy nebo rekultivace lidskou činností postižených pozemků, s výjimkou rekultivace skládek) jsou stanoveny v § 12 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, dále jen "vyhláška". Musí se jednat o odpady, které nejsou nebezpečnými nebo komunálními. Dále se nesmí jednat o odpady, které nelze ukládat na skládky všech skupin (příloha č. 8 vyhlášky). Odpady využívané v takovém zařízení na využívání odpadů dále nesmí překročit limitní hodnoty výluhové třídy číslo I (tab. č. 6.1 přílohy č. 6 vyhlášky) ani limitní hodnoty organických škodlivin v sušině uvedené v tab. č. 9.1 přílohy č. 9 vyhlášky.

V případě povolování rekultivační stavby, v jejímž rámci jsou využívány odpady, je nezbytné plně vyhovět výše uvedeným požadavkům zákona. Pokud by měla být využívána pouze hlušina a současně vznikly pochybnosti, zda se tato movitá věc považuje za odpad, rozhodne krajský úřad podle ustanovení § 78 odst. 2 písm. h) zákona. Takto činí na základě návrhu vlastníka této movité věci nebo správního úřadu, který' provádí řízení, v němž se tato otázka vyskytla (např. stavební úřad), nebo který rozhodnutí o této otázce potřebuje ke své další činnosti (může se jednat i o týž okresní úřad, který je dotčeným správním úřadem při povolování stavby). Pokud by v tomto řízení bylo rozhodnuto, že se nejedná o odpad, ale surovinu, mohla by stavba být považována za zařízení podle § 14 odst. 2 zákona, tj.  zařízení, které sice není podle zákona o odpadech k nakládání s odpady určeno, ale ve kterém jsou využívány pouze odpady, které splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s těmito odpady nejsou porušeny zvláštní právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu zdraví lidí a životního prostředí. K provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1.

Upozorňujeme ještě na možnost dotčení krajinného rázu (§ 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny).

1273

410/4185/02

Mgr. Dubanská, CSc.

Stanovisko k nakládání s odpadem podobným komunálnímu odpadu, vznikajícím při podnikatelské činnosti podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Z hlediska zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon“) není ve Vašem případě důležité, zda původcem odpadu zařazeného podle Katalogu odpadů (vyhláška č. 381/2001 Sb.) jako odpad podobný komunálnímu odpadu z činnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání, budou jednotliví nájemci provozoven umístěných v prostorách Kulturního domu, nebo zda původcem veškerého tohoto odpadu vznikajícího ve všech prostorách bude Kulturní dům, resp. jeho provozovatel. Důležité je, aby byl v každém okamžiku nakládání s tímto odpadem znám jeho původce, který je povinen plnit veškeré povinnosti původce odpadu podle § 16 zákona a je za odpad zodpovědný až do doby jeho předání oprávněné osobě podle § 12 odst. 3 zákona.

Aby nedocházelo k dohadům o původcovství tohoto odpadu zejména při výkonu kontrolní činnosti orgány veřejné správy, doporučujeme v případě, že původcem všeho odpadu podobného komunálnímu odpadu bude provozovatel Kulturního domu, dojednat toto s jednotlivými nájemci jako faktickými producenty tohoto odpadu (a tedy přednostně za původce považovanými) na základě písemné dohody.

1274

410/5/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Poplatky za komunální odpad

Podle data účinnosti Vámi zmiňované obecně závazné vyhlášky města Milovice, tj. 4.7.2001, se jedná o vyhlášku vydanou ještě v době účinnosti dříve platného zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech ve znění zákona č.37/2000 Sb.(dále jen starý zákon) a poplatek za komunální odpad podle § 10 starého zákona. Tento poplatek nebyl standardním místním poplatkem podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích ve znění pozdějších předpisů a byl tedy vymezen pouze ustanoveními § 9 a § 10 starého zákona a obecně závazné vyhlášky, kterou jej obec na základě zmocnění zákona stanovila.

Podle § 9 odst. 2 starého zákona obec mohla ve své samostatné působnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou místní systém sběru, svozu, třídění, využívání a zneškodňování komunálních odpadů, včetně systému nakládání se stavebním odpadem. Obec mohla vyhláškou stanovit výši poplatku za sběr, třídění, využívání a zneškodňování odpadů včetně způsobu jeho výběru. Podle §10 odst. 1 starého zákona obec mohla obecně závaznou vyhláškou stanovit (§9 odst.2) a vybírat poplatek za komunální odpad vznikající na jejím území. Z uvedeného vyplývá, že pokud obec Milovice ve své vyhlášce nestanovila jinak, potom mohla vybírat poplatek až od data 4.7.2001. Vzhledem k tomu, že dnem 1.1.2002 nabyl účinnosti zákon č. 185/2001 Sb.,o odpadech a změně některých dalších zákonů (dále jen „nový zákon“), který svým ustanovením § 88 zrušil zákon č. 125/1997 Sb. i zákon č.37/2000 Sb., zrušil tudíž i poplatek podle zákona č. 37/2000 Sb. a obec jej již nemohla vybírat. Chtěla-li nadále vybírat poplatky za komunální odpad, měla možnost vydat novou vyhlášku a stanovit v ní poplatek stanovený v § 84 nového zákona změnou zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích ve znění pozdějších předpisů.

1275

410/2392/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Původce komunálního odpadu

Podle § 4 písm. p) zákona o č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) je původcem odpadu právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec. Obec se stává původcem komunálních odpadů v okamžiku, kdy fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem těchto odpadů.

Z vymezení „základní péče“, tj. i činnosti domovů důchodců podle § 13 vyhlášky č. 82/1993 Sb., o úhradách za pobyt v zařízeních sociální péče, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že tato činnost zahrnuje i úklid a odvoz popela a smetí. To znamená, že v souladu s výše citovaným ustanovením § 4 písm. p) zákona o odpadech jsou domovy důchodců původci odpadu podobného komunálnímu odpadu. Původcem odpadu vznikajícího fyzickým osobám žijícím v těchto domovech (s výjimkou obyvatel obytných jednotek v domovech – penziónech pro důchodce, kterým tyto služby domovem důchodců poskytovány nejsou) tedy není obec jako původce komunálního odpadu, ale domov důchodců, kterému tento odpad vzniká při jeho činnosti jako odpad podobný komunálnímu odpadu.

Otázka trvalého pobytu fyzické osoby na území obce není pro stanovení původce odpadu vznikajícího při její činnosti rozhodující. Důležitá je pouze pro vymezení poplatníka poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu podle § 83 zákona o odpadech, pokud jej obec obecně závaznou vyhláškou stanoví.

1276

410/733/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Odpověď na dotazy k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

K otázce č. 1

Definice pojmu „nebezpečný odpad“ uvedená v § 4 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“) zní:

„Nebezpečným odpadem se pro účely tohoto zákona rozumí odpad uvedený v Seznamu nebezpečných odpadů a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu.“

Z této definice vyplývá, že nebezpečným odpadem je automaticky každý odpad uvedený v Seznamu nebezpečných odpadů (příloha č. 2 vyhlášky č. 381/2001 Sb., Katalog odpadů) a dále každý odpad, který má jednu nebo více nebezpečných vlastností, i když v tomto Seznamu uveden není (např. každý odpad kategorie ostatní odpad, pokud je kontaminován nebezpečnou látkou či jiným nebezpečným odpadem do té míry, že vykazuje jednu nebo více nebezpečných vlastností odpadů). V definici použitá spojka „a“ je tedy v pořádku.

K otázkám č. 2 a 3.

K problematice kategorie odpadů a hodnocení nebezpečných vlastností (dále jen NV) odpadů se vztahuje především § 4 až § 9 zákona o odpadech, vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů) a vyhláška č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů.

Podle definice nebezpečného odpadu (§ 4 písm.. a) zákona o odpadech je nebezpečným odpadem odpad uvedený v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Přiřazování kategorie „nebezpečný odpad“ je stanoveno v § 6 zákona. Zde je založena povinnost původců i oprávněných osob pro účely nakládání s odpadem zařadit odpad do kategorie nebezpečný, je-li:

uveden v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise, nebo

smíšen nebo znečištěn některou ze složek uvedených v Seznamu složek, které činí odpad nebezpečným, uvedeném v příloze č. 5 k tomuto zákonu, nebo

smíšen nebo znečištěn některým z odpadů uvedených v Seznamu nebezpečných odpadů .

Dále zákon stanoví, že má-li odpad jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu, jsou původce a oprávněná osoba, která s odpadem nakládá, povinni zařadit tento odpad jako nebezpečný a nakládat s ním jako s nebezpečným, i když nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 1. Pokud původce nebo oprávněná osoba

osvědčením o vyloučení nebezpečných vlastností odpadu prokáží, že odpad uvedený v odstavci 1 písm. b) nebo c) nemá žádnou z nebezpečných vlastností, nejsou povinni dodržovat režim stanovený pro nebezpečné odpady; jsou však povinni ověřovat, zda odpad tyto nebezpečné vlastnosti nemá. Způsob a četnost ověřování stanoví pověřená osoba v osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadu.

Z uvedeného je zřejmé, že správné přiřazení kategorie odpadu je nutné vycházet jak z definice nebezpečného odpadu, tak i z Katalogu odpadů a seznamu nebezpečných odpadů a z příloh zákona č. 2 (Seznam nebezpečných vlastností odpadů) a č. 5 (Seznam složek, které podle tohoto zákona činí odpad nebezpečným).

Vyjdeme-li z výše uvedeného, potom lze k  povinnosti původců a oprávněných osob přiřadit odpadu kategorii nebezpečný odpad v případech stanovených v § 6 odst.1 zákona uvést následující :

Seznam nebezpečných odpadů je přílohou č. 2 vyhlášky č. 381/2001 Sb. a je tvořen souborem odpadů označených symbolem „*“, které jsou v souladu s Rozhodnutím Rady EU č. 2001/118/ES považovány vždy za odpad nebezpečný. Seznam nebezpečných odpadů je zároveň nedílnou součástí Katalogu odpadů (příloha č. 1 citované vyhlášky). V Katalogu odpadů je však jako nebezpečný odpad označeno více druhů odpadů než v Seznamu nebezpečných odpadů. V Katalogu odpadů je symbol „*“ , tj. kategorie nebezpečný odpad (dále jen kategorie „N“) používán ve dvou různých případech:

Jsou stanoveny druhy odpadů, mající přiděleno pouze jedno katalogové číslo druhu odpadu, zároveň označené symbolem „*“. Toto jsou odpady, které jsou zároveň uvedeny i v Seznamu nebezpečných odpadů a se kterými je vždy nutné nakládat jako s  odpady nebezpečnými a není možné je překategorizovat ani na základě osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadů, vydaného pověřenou osobou podle § 7 zákona o odpadech. Jejich přeřazení mezi odpady ostatní by bylo možné až po schválení návrhu členského státu příslušným orgánem EU. Jedná se o případ stanovený v § 6 odst. 1 písm. a) zákona

Druhou skupinu nebezpečných odpadů v Katalogu odpadů tvoří odpady, kterým byla v rámci něj přiřazena dvě katalogová čísla, z nichž jedno je označeno symbolem „*“, druhé nikoliv. Jedná se tedy o jeden druh odpadu, kterému jsou v Katalogu odpadů přiřazena dvě po sobě následující katalogová čísla (tzv. zrcadlové položky), přičemž první z nich se přiřazuje tomuto druhu odpadu v případě, že obsahuje škodliviny, majícími některou z nebezpečných vlastností podle zákona o chemických látkách nebo podle přílohy č. 2 zákona o odpadech nebo je smíšen s nebezpečným odpadem uvedeným na Seznamu nebezpečných odpadů v takové míře, že je odpadem nebezpečným (má některou z  nebezpečných vlastností odpadů) a druhé v případě, že není kontaminován a nevykazuje žádnou z nebezpečných vlastností odpadů. V těchto případech, kdy je odpad zařazen do kategorie nebezpečný z důvodu jeho kontaminace nebezpečnými látkami (dle zákona o chemických látkách a přípravcích) nebo jinými nebezpečnými odpady (dle zákona o odpadech), je skutečně nebezpečný jen v tom případě, že kontaminace je tak vysoká, že odpad dosahuje limitů pro 1 nebo více nebezpečných vlastností odpadů. Tyto odpady musí původce či oprávněná osoba vždy zařadit jako nebezpečné, ale dále má 2 možnosti. Buď s nimi bude jako s nebezpečnými nakládat nebo požádá pověřenou osobu o hodnocení jeho nebezpečných vlastností a

vydá-li pověřená osoba osvědčení, že odpad žádnou z těchto vlastností nemá, může jej přeřadit pod katalogové číslo tohoto druhu odpadu neoznačené jako nebezpečný odpad a nadále s ním nakládat jako s odpadem ostatním. Jedná se o přiřazování kategorie“nebezpečný odpad“ podle § 6 odst. 1 písm. b) a c).

K otázce č. 4

Podle ustanovení § 3 odst. 5 vyhlášky č. 381/2001 Sb., Katalog odpadů, se pro účely evidence označují odpady uvedené v Seznamu nebezpečných odpadů označují jako „N“, ostatní „O“ a odpady, které nebyly uvedeny v Seznamu nebezpečných odpadů a kategorie nebezpečný odpad jim byla přiřazena v souladu s § 6 odst. 1 písm. b) nebo c) a § 6 odst. 2, jako „O/N“ nebo v případě, že mají v Katalogu odpadů „zrcadlovou položku“ zařadí se pod jedno ze dvou katalogových čísel podle své kategorie, přičemž číslo označené hvězdičkou bude kategorie „N“, neoznačené „O“.

Vámi navrhované označení „N/O“ je tedy nadbytečné.

K otázce č. 5 a 6.

Jde skutečně o zřejmé překlepy. V souvislosti s připravovanou novelou zákona o odpadech, která je v současné době již předložena vládě ČR, budou v dohledné době novelizovány i prováděcí vyhlášky. Tyto nedostatky budou v rámci těchto novelizací napraveny.

K otázce č. 7

Zákon o odpadech dává v ustanovení § 17 odst. 6 původcům možnost zapojit se v případě, že jim vzniká odpad podobný odpadu komunálnímu (odpad z nevýrobní činnosti a podobného složení jako komunální), na základě smlouvy do systému nakládání s komunálním odpadem zavedeným obcí. V případě, že se tito původci zapojí do místního systému, jsou povinni podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 381/2001 Sb., Katalog odpadů, odpad třídit a zařazovat podle Katalogu odpadů v souladu se systémem stanoveným obcí (tedy v rámci skupiny 20). V případě, že se původci nezapojí, je postup zařazování odpadu podobného komunálnímu uveden v ustanovení § 2 odst. 4 vyhlášky (opět se týká skupiny 20).

Pod skupinu 20 se tedy zařazují a jsou tak i evidovány nejen komunální odpady, ale i jim podobné odpady ze živností, z úřadů, škol apod., pokud jsou podobného složení jako odpad komunální.

Definice pojmu “komunální odpad“ podle zákona o odpadech je tak blíže konkretizována a upřesněna prováděcí vyhláškou č. 381/2001 Sb., Katalog odpadů. Stejně je tomu i v případě Vámi uváděných autovraků a stavebních odpadů. Přestože tyto odpady vznikají také při činnosti fyzických osob, nelze je považovat za odpad komunální. Důvodem je jejich zařazení podle Katalogu odpadů do jiné skupiny než skupiny 20 (např. stavební odpady se zařazují do skupiny 17).

K Vaší námitce nepřehlednosti pojmu „komunální odpad“ lze však uvést, že v připravované novele zákona o odpadech je navržena nová definice komunálního odpadu, která by měla Vámi uváděné nejasnosti řešit. Návrh nové definice zní:

„Komunálním odpadem se rozumí veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob a je zařazen do skupiny 20 Katalogu odpadů, vydaného prováděcím právním předpisem.“

1277

410/1329/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Ukládání sankcí obecním úřadem obce s rozšířenou působností podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

1) Podle § 66 odst 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) pokutu do výše 1 000 000 Kč uloží příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo Česká inspekce životního prostředí fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která poruší jinou povinnost stanovenou tímto zákonem nebo povinnost uloženou rozhodnutím na základě tohoto zákona. Jedná se tedy o porušení povinností, které nejsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 66 odst. 1 až 4.

Vyjdeme-li z ustanovení odst. 1 § 16 – Povinnosti původců odpadů, je zřejmé, že těmito nevyjmenovanými povinnostmi, za jejichž porušení ukládá pokutu obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo inspekce jsou:

b) zajistit přednostní využití odpadů v souladu s § 11,

d) ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů podle § 6 odst. 4 a nakládat s nimi podle jejich skutečných vlastností,

e) shromažďovat odpady utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií,

g) evidenci archivovat po dobu stanovenou tímto zákonem nebo prováděcím právním předpisem,

i) zpracovat plán odpadového hospodářství v souladu s tímto zákonem a prováděcím právním předpisem a zajišťovat jeho plnění,

j) vykonávat kontrolu vlivů nakládání s odpady na zdraví lidí a životní prostředí v souladu se zvláštními právními předpisy a plánem odpadového hospodářství,

l) platit poplatky za ukládání odpadů na skládky způsobem a v rozsahu stanoveném v tomto zákoně.

Podobně podle odst. 1 § 18 – Povinnosti při sběru a výkupu odpadů to jsou povinnosti provozovatele zařízení ke sběru a výkupu odpadů::

b) zajistit přednostní využití odpadů v souladu s § 11,

f) zveřejňovat druhy sbíraných nebo vykupovaných odpadů a podmínky jejich sběru nebo výkupu a odebírat nebo vykupovat zveřejněné druhy sbíraných nebo vykupovaných odpadů za stanovených podmínek,

g) ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů podle § 6 odst. 4 a nakládat s nimi podle jejich skutečných vlastností,

h) sbírané nebo vykupované odpady soustřeďovat utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií,

i) zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem,

Dále podle odst. 1 § 19 – Povinnosti při využívání odpadů - ukládá pokutu obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovateli zařízení k využívání odpadů za porušení povinností:

b) zveřejňovat seznam odpadů, k jejichž využívání je oprávněn,

d) zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem,

g) ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů podle § 6 odst. 4 a nakládat s nimi podle jejich skutečných vlastností,

h) oznámit bez zbytečného odkladu příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nepříznivé vlivy nakládání s odpady na zdraví lidí nebo životní prostředí, které jsou v rozporu s vlivy očekávanými nebo popsanými v provozním řádu zařízení, nebo vlivy, které překračují stanovené limitní hodnoty.

A podle § 20 a 21 – provozovateli zařízení k odstraňování odpadů, pokud poruší povinnosti:

b) zveřejňovat seznam odpadů, k jejichž odstraňování je oprávněn,

d) zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem,

f) odstranit odpady v mimořádných případech na základě rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností, je-li to nezbytné z hlediska ochrany životního prostředí a pokud je to pro provozovatele technicky možné;

h) ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů podle § 6 odst. 4 a

nakládat s nimi podle jejich skutečných vlastností,

i) oznámit bez zbytečného odkladu příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nepříznivé vlivy nakládání s odpady na zdraví lidí nebo životní prostředí, které jsou v rozporu s vlivy očekávanými nebo popsanými v provozním řádu zařízení, nebo vlivy, které překračují stanovené limitní hodnoty.

Specielně u skládek při porušení povinností:

a) při provozování skládky vytvářet a vést finanční rezervu na rekultivaci, zajištění péče o skládku a asanaci po ukončení jejího provozu v rozsahu stanoveném tímto zákonem a prováděcími právními předpisy,

b) zabezpečit po ukončení provozu skládky její asanaci, rekultivaci a následnou péči a zamezit negativnímu vlivu skládky na životní prostředí; tyto činnosti zajišťovat z vlastních prostředků a prostředků finanční rezervy po dobu nejméně 30 let,

c) vybírat poplatky za uložení odpadů na skládku, odvádět je příjemci poplatku a informovat příjemce poplatku o dlužných poplatcích,

d) archivovat evidenci uložených odpadů po celou dobu provozu skládky a následné péče o skládku podle písmene b).

2) V ostatních případech, vyjmenovaných v § 66 odst. 2 až 4, kdy za porušení povinnosti pokutu ukládá pouze Česká inspekce životního prostředí, přestože obecní úřady obcí s rozšířenou působností mají podle § 79 odst. 1 písm. d) pravomoc kontrolovat jejich plnění, orgán obce v přenesené působnosti podá podnět k zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty za správní delikt inspekci.

3) K námitce, uváděné v přiloženém článku „Nápravná opatření a pokuty“, že je možné uložit samostatným rozhodnutím nápravné opatření pouze v případě, že je zároveň uložena pokuta, je třeba uvést, že zákon o odpadech pro všechny v něm stanovené pokuty stanoví pouze horní hranici sazby. Pokud tedy obecní úřad obce s rozšířenou působností bude toho názoru, že nápravné opatření bude v daném případě účinnější než uložení pokuty, nic mu nebrání uložit peněžitou pokutu v malé výši.

K otázce „Čí je příjem“ ve výše citovaném článku odkazujeme na § 70 odst. 1 zákona, podle nějž pokuta uložená obecním úřadem je příjmem obce, na jejímž katastrálním území došlo k porušení povinnosti.

 

1279

410/83/03, 410/349/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Stanovisko k § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech je k  převzetí odpadu do svého vlastnictví oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2, nebo za podmínek stanovených v § 17 též obec.

Podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech lze zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů provozovat pouze na základě rozhodnutí orgánu kraje, vydaného v přenesené působnosti, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zřízení a s jeho provozním řádem (kromě zařízení uvedených dále v odst. 2 § 14 zákona).

Podle § 16 odst. 4 zákona o odpadech je původce odpadů odpovědný za nakládání s odpady do doby jejich využití nebo odstranění, pokud toto zajišťuje sám jako oprávněná osoba, nebo do doby jejich převedení do vlastnictví osobě oprávněné k jejich převzetí podle § 12 odst. 3. Za dopravu odpadů odpovídá dopravce. Na každou oprávněnou osobu, která převezme do svého vlastnictví odpady od původce, přecházejí povinnosti původce, s výjimkou povinností uvedených v odstavci 1 písm. i) a j).

Podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech je každý povinen zjistit, zda osoba, které předává odpady, je k jejich převzetí podle tohoto zákona oprávněna. V případě, že se tato osoba oprávněním neprokáže, nesmí jí být odpad předán.

Smyslem těchto ustanovení zákona o odpadech je zajistit odpovědnost za odpad v každém stupni nakládání s ním. Jednou z povinností původců i osob oprávněných k nakládání s odpady podle tohoto zákona je i vedení evidence a ohlašování nakládání s odpady podle § 39 zákona o odpadech, ze kterého musí být vždy zřejmý původce odpadu a osoba, které byl odpad předán k využití nebo odstranění.

Odpad tedy nelze předávat do vlastnictví osobě, která s odpadem pouze obchoduje. Tato osoba může na základě smlouvy s původcem odpadu nebo osobou oprávněnou k jeho převzetí tento převod do vlastnictví zprostředkovávat. Za odpad je ovšem jeho vlastník odpovědný až do doby jeho předání oprávněné osobě k jeho převzetí, tj. do doby převzetí odpadu do zařízení.

1281

410/1481/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Předávání odpadu fyzické osobě

Podle § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonů) je k převzetí odpadu do svého valstnictví oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2, nebo za podmínek stanovených v § 17 též obec.

V některých případech se však nemusí vždy jednat o odpad ve smyslu definice pojmu „odpad“, uvedené v § 3 odst.1 zákona. V souladu s touto definicí je odpad každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit, a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k  tomuto zákonu.

Kdy dochází ke zbavování se odpadu a kdy nastává povinnost zbavit se odpadu je uvedeno v odst. 2 a 4 § 3 zákona . Pro případ předávání odpadu - nepotřebné věci - fyzické osobě je důležitá ta část definice pojmu odpad, která vyjadřuje subjektivní úmysl zbavit se movité věci příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Tento úmysl se předpokládá podle § 3 odst. 3 zákona, pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle § 78 odst. 2 písm. h) neprokáže opak, vždy, kdy věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu

a) vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb, nebo

b) jejíž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo.

Pokud se tedy movité věci nestaly pro jejich vlastníka nepotřebnými vzhledem ke změnám užitných vlastností (zániku původního účelového určení) a on nemá úmysl se jich zbavit, tj. naložit s nimi jako s odpadem, ale předat ji k využití ke stejnému účelu osobě, která není podle zákona k jejímu převzetí jako odpadu oprávněna, může podat návrh příslušnému krajskému úřadu k zahájení řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona a prokázat v něm, že pro něj věc není odpadem, ale předává ji jako věc dále použitelnou ke stejnému účelu k využití fyzickým osobám. Potom se věc nestává odpadem, ale zůstává výrobkem a režim zákona o odpadech se na něj nevztahuje.

Pokud by zákon umožnil legálně předávat odpady fyzickým osobám-nepodnikatelům, docházelo by k  nekontrolovatelným únikům odpadů. Pokaždé, kdy by v evidenci původce chyběl nějaký odpad, bylo by možné to odůvodnit tím, že byl předán fyzickým osobám, u nichž již odpad nelze dohledat (fyzické osoby – nepodnikatelé nemají ani povinnost vést evidenci odpadů). Některé fyzické osoby by také mohly přebírat odpad od původců za úplatu a hromadit ho na svých pozemcích (v praxi již k takovým případům došlo). Postihovat fyzické osoby je mnohem náročnější než právnické osoby nebo podnikatele, u nichž kontrolní orgány mají větší pravomoci. Pokud bude chtít původce předat nějaký využitelný odpad fyzické osobě, nic mu nebrání, aby v řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) prokázal, že se v konkrétním případě nejedná o odpad, ale o výrobek (v tomto případě neporušený a neznečištěný obal) vhodný k dalšímu používání, se kterým není třeba nakládat jako s odpadem.

1282

410/473/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Přejímka odpadů na skládky

 

ad 1) Povinnosti provozovatele zařízení určeného k nakládání s odpady při přejímce odpadu do tohoto zařízení jsou stanoveny v příloze č. 2 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „vyhláška“) a to obecně pro všechna zařízení v bodě 1 a konkrétně navíc pro skládky v bodě 3. V bodě 3 je pro jednotlivé skupiny skládek stanoveno, co je povinností provozovatele skládky ověřit při přejímce odpadu. V závorce za každým požadavkem je uvedeno, jakým způsobem je ověřuje. V požadavcích uvedených pod body 3.1. a), b), d), e), 3.2. a), b), d) e) a 3.3 a), b), c) jsou uvedeny možnosti volby způsobu jejich ověření (např.: zejména na základě vizuální kontroly, prohlášení původce, protokolu o zkoušce). Pouze v bodech 3.1 c) a 3.2. c), tj.vyluhovatelnost inertních a ostatních odpadů, je stanovena jako jediná možnost ověření protokol o zkoušce.

V bodě 2. přílohy č. 2 vyhlášky je stanoveno, jaké informace a doklady o kvalitě odpadu musí dodavatel odpadu (vlastník odpadu) poskytnout osobě oprávněné k provozování příslušného zařízení k nakládání s odpady v případě jednorázové nebo první z řady dodávek v jednom kalendářním roce. Mezi těmito doklady se uvádí v bodě e) i protokol o vlastnostech odpadu (výsledky zkoušek), zaměřený zejména na zjištění podmínek vylučujících odpad z nakládání v příslušném zařízení, ne starší než 1 rok.

Z uvedeného vyplývá, že provozovatel skládky musí při každé přejímce odpadů na skládku ověřit všechny požadavky stanovené v bodech 3.1, 3.2 a 3.3 přílohy č. 2 (kromě stabilizovaných odpadů – podskupina odpadů 19 03, pro které je způsob hodnocení pro účel přejímky stanoven specielně v příloze č. 12 vyhlášky a spočívá v hodnocení vyluhovatelnosti podle přílohy č. 4 a provedení chemických analýz sušiny vzorku upraveného odpadu podle přílohy č. 9), ale je ponecháno na jeho úvaze, zda mu u konkrétního druhu odpadu postačí vizuální kontrola nebo prohlášení původce odpadu, či zda bude trvat na předložení protokolu o zkoušce. Pouze při přejímce inertního nebo ostatního odpadu na skládky skupiny S-inertní odpad nebo S-ostatní odpad musí vždy požadovat protokol o zkoušce vyluhovatelnosti odpadu. Dodavatel odpadu (vlastník odpadu) má však v případě jednorázové nebo první z řady dodávek v jednom kalendářním roce povinnost protokol o vlastnostech odpadu /výsledky zkoušek/, zaměřený zejména na zjištění podmínek vylučujících odpad z nakládání v příslušném zařízení) provozovateli zařízení poskytnout, bude-li ho vyžadovat.

ad 2) Je pravda, že vyhláška v případě přijímání odpadů na jednodruhové skládky neřeší případy, kdy pod jedno katalogové číslo lze zařadit odpady lišící se svým složením. Přesto z dikce další části věty ustanovení § 11 odst. 6 vyhlášky ve znění „na jednodruhové skládky je možno přijímat vždy pouze jeden druh odpadu nebo odpady srovnatelné svým původem, složením a vlastnostmi“, požadavek na složení odpadů vyplývá. Bude však problematické jeho vymáhání.

1283

410/738/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Přejímka odpadů na skládky

 

K dokladování a ověřování kvality odpadů přejímaných na skládky sdělujeme:

ad 1) V souladu s přílohou č. 2 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „vyhláška“) je v případě jednorázové nebo první z řady dodávek v jednom kalendářním roce na skládku skupiny S-OO nutné ověřit, zda vodný výluh odpadu nepřekračuje limitní hodnoty ukazatelů stanovených pro III. třídu vyluhovatelnosti na základě protokolu o zkoušce.

ad 2) Protokol je vyžadován u odpadů kategorie „ostatní odpad“, které lze hodnotit na základě vyluhovatelnosti, bez ohledu na jeho množství.

ad 3) Odpady, které nelze hodnotit na základě vyluhovatelnosti jsou odpady, z nichž nelze odebrat reprezentativní vzorek. Zda lze nebo nelze odebrat reprezentativní vzorek odpadu určí osoba , která je k odběru vzorků proškolena a přezkoušena (viz bod č. 1 přílohy č. 4 vyhlášky).

ad 4) Pod pojmem komunální odpad se rozumí směsný komunální odpad v jakémkoliv stupni třídění, kromě jednotlivých složek z odděleného sběru (podskupina 20 01dle Katalogu odpadů).

ad 5) Pokud bude na skládce vybudována sekce vyhovující požadavkům platné technické normy na skládku skupiny S – NO, potom do této sekce může být ukládán odpad v souladu s požadavky přejímky stanovenými v bodě 3.3 přílohy č. 2 vyhlášky.

1284

410/720/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Původce odpadu

Podle § 4 písm. p) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) je původcem odpadů právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec.

Při nakládání s věcí, tedy ani při nakládání s movitou věcí, která je odpadem, se nelze vyhnout otázce jejího vlastnictví, neboť zásadně jen vlastník má právo s věcí disponovat, a to i v případě, kdy při tom plní povinnosti uložené mu přímo zákonem nebo orgánem státní správy.

Ve Vámi popisovaném případě, kdy velká firma pronajme část svého provozu malé firmě a ta bude pro ni zajišťovat část svého bývalého pracovního procesu, je nutné, aby bylo smluvně dohodnuto, kdo bude vlastníkem a především původcem veškerých odpadů vzniklých při této činnosti a tedy, kdo za ně bude zodpovědný od okamžiku jejich vzniku, až do doby, kdy je sám využije nebo je předá osobě oprávněné k jejich převzetí do vlastnictví podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech. Firma, která bude stanovena původcem odpadů musí také plnit veškeré povinnosti podle § 16 zákona o odpadech. Totéž platí i pro druhý uváděný případ.

1285

410/2213/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Původce odpadu

Podle § 4 písm. p) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) je původcem odpadů právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec.

Při nakládání s věcí, tedy ani při nakládání s movitou věcí, která je odpadem, se nelze vyhnout otázce jejího vlastnictví, neboť zásadně jen vlastník má právo s věcí disponovat, a to i v případě, kdy při tom plní povinnosti uložené mu přímo zákonem nebo orgánem státní správy.

Jak vyplývá z definice pojmu původce odpadu (výše uvedený § 4 písm. p) zákona o odpadech) je ze zákona o odpadech primárně za původce odpadu považována firma, která demoliční práce přímo provádí, neboť při její činnosti tento odpad vzniká. Pokud si však majitel areálu nebo staveb, při jejichž demolici odpad vzniká vyhradí (ve smlouvě), že veškeré odpady, které při této službě vzniknou musí zůstat v jeho vlastnictví (na což pochopitelně nárok má), bude původcem odpadu tento majitel a bude za něj odpovědný až do doby, kdy jej sám využije nebo odstraní, je-li sám oprávněnou osobou, nebo ho k využití či odstranění předá oprávněné osobě podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech a ta jej od něj převezme.

Pro účely vedení evidence a ohlašování vzniku a nakládání s odpady, které provádí jak původce, tak oprávněná osoba, je potom tento odpad odpadem vlastním pro původce a odpadem převzatým pro oprávněnou osobu.

Ve všech Vámi popisovaných případech bude tedy nutné, aby bylo smluvně dohodnuto, kdo bude vlastníkem a především původcem veškerých odpadů vzniklých při této činnosti a tedy, kdo za ně bude zodpovědný a bude plnit povinnosti původce odpadu (§ 16 zákona o odpadech) od okamžiku jejich vzniku, až do doby, kdy je sám využije nebo je předá osobě oprávněné k jejich převzetí do vlastnictví podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech.

1286

410/436/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Provozování mobilních drtících zařízení stavebního odpadu

Podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) lze zařízení k využívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů provozovat pouze na základě rozhodnutí orgánu kraje, vydaného v přenesené působnosti, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem (dále jen „souhlas k provozování zařízení“). Podle § 78 odst. 6 zákona o odpadech je k rozhodování o udělení souhlasu k provozování zařízení místně příslušný orgán kraje, v jehož obvodu je provozováno zařízení nebo činnost, které se rozhodnutí týká. To znamená, že v případě mobilních zařízení musí jejich provozovatel získat tento souhlas od všech krajských úřadů, v jejichž obvodu činnost provozuje.

Náležitosti žádosti o souhlas k provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů jsou stanoveny v § 1 odst. 1 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady a to tak, aby pokrývaly maximum údajů, potřebných k posouzení provozu zařízení všech výše uvedených typů a všech zařízení, která s provozem souvisejí v souladu s § 14 odst. 1 zákona. Předpokládáme, že krajský úřad posoudí, které z údajů ke svému rozhodnutí pro daný konkrétní typ zařízení potřebuje a bude vyžadovat a u kterých bude postačující napsat do žádosti např. „nelze určit předem nebo „není pro toto zařízení relevantní „ apod.). Pokud orgán kraje v přenesené působnosti zvolí při rozhodování o udělení souhlasu k provozu mobilního zařízení v obvodu své působnosti „zjednodušený“ postup při vydávání tohoto souhlasu pro mobilní zařízení, tj. např. využije jako jeden z podkladů souhlas k provozování tohoto zařízení vydaný orgánem kraje v místě sídla firmy a ve svém obvodu již posoudí pouze přijatelnost provozování činnosti v konkrétním místě svého obvodu, nebude ani to v rozporu s právními předpisy a z hlediska požadavků praxe jej legislativní odbor MŽP může doporučit. Udělování souhlasu k provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů je však, jak vyplývá z výše uvedeného, plně v kompetenci jednotlivých krajských úřadů, nikoliv MŽP.

K Vašemu dotazu, zda je nezbytné pro vydání souhlasu k provozování mobilního zařízení doložit stanovisko MŽP vydané dle § 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), Vám sdělujeme, že pro účely tohoto zákona se pod pojem zařízení (body 10.1 a 10.2 kategorie I a 10.1 kategorie II přílohy č. 1 ) nezahrnují mobilní zařízení.

1287

410/1875/03

Dubanská, CSc.

Zařízení k úpravě odpadů

 

Podle příloh č. 3 a 4 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový zákon o odpadech“) jsou, v souladu s předpisy ES, jednotlivé způsoby úpravy odpadů zahrnuty pod způsoby využití (kódy R), je-li úprava prováděna před některou v příloze č. 3 zákona  vyjmenovaných operací využití odpadů, nebo pod způsoby odstranění (kódy D), je-li úprava prováděna před některou z operací, považovanou za odstranění odpadů (příloha č. 4 zákona). Z toho vyplývá, že i zařízení, v nichž je úprava prováděna, budou podle nového zákona zařízeními k využívání nebo odstraňování odpadů.

Odsátí chladiv z chladících zařízení , která jsou následně předávána do Kovošrotu – tedy k využití, je úpravou odpadu před jeho využitím a tedy Vámi popisované zařízení k odsátí chladiv z chladících zařízení, je v souladu s výše uvedeným, zařízením k využívání odpadů (nebezpečných) podle nového zákona o odpadech.

Pokud má provozovatel k provozování tohoto zařízení souhlas k provozu zařízení k úpravě nebezpečných odpadů podle § 7 odst. 1 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, potom podle přechodného ustanovení § 83 odst. 1 nového zákona o odpadech je tento souhlas platný ještě 2 roky po nabytí účinnosti nového zákona, tj. do 1.1.2004 a je tedy na základě tohoto souhlasu do tohoto data i osobou oprávněnou k převzetí odpadu do svého vlastnictví. Od 1.1.2004 bude moci tuto činnost vykonávat a bude osobou oprávněnou k převzetí odpadu do svého vlastnictví pouze na základě souhlasu k provozování zařízení k využívání odpadů podle § 14 odst. 1 nového zákona o odpadech, vydaného místně příslušným krajským úřadem (nebo krajskými úřady – v souladu s § 78 odst. 6 nového zákona o odpadech).

1288

410/306/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Odpověď na dotaz k § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

K dotazu sdělujeme, že na přepravu a dopravu odpadů není zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) vyžadován souhlas. Přepravce a dopravce odpadů je však povinen plnit povinnosti stanovené v § 24 odst. 1 zákona a pokud není zároveň osobou oprávněnou k převzetí odpadů do svého vlastnictví podle § 12 odst. 3, nesmí podle § 24 odst. 2 převzít odpady do svého vlastnictví.

Pokud je tedy Vaše firma osobou oprávněnou k nakládání s odpady a k převzetí odpadů do svého vlastnictví na základě souhlasu krajského úřadu k provozování zařízení ke sběru a výkupu odpadů podle § 14 odst. 1 a odpady z území ostatních krajů do svého zařízení pouze přepravujete, nepotřebujete na svou činnost žádný další souhlas.

1289

410/465/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Stanovisko k využívání odpadu

 

Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) definuje v § 3 odst. 1 pojem odpad jako každou movitou věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit, a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

V § 3 odst. 3 se stanoví, že pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle § 78 odstavec 2 písm. h) neprokáže opak, předpokládá se úmysl zbavit se movité věci příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu,

a) která vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb, nebo

b) jejíž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo

Samostatný pojem „druhotná surovina“ mezi základními pojmy zákona (§ 4) zahrnut není. Pro zdůraznění vztahů obou pojmů „materiálové využití“ – „druhotná surovina“ je pojem druhotná surovina citován v rámci definice pojmu „materiálové využití“. Pojem „druhotná surovina“ není mezi základními pojmy navrhovaného zákona zahrnut také proto, aby nedošlo při jeho aplikaci ke kolizním výkladům ukončení cyklu nakládání s odpady. Nakládání s odpady je ukončeno až jejich využitím nebo odstraněním, které jsou definovány v § 4 písm. l) a n)., ale především v přílohách č. 4 a 5 k zákonu, což je v plném souladu se směrnicíč. 75/442/ ES.

Z uvedeného vyplývá, že ocelový odpad (tj. ocel, které se její vlastník zbavuje jako odpadu) zůstává odpadem až do doby jeho využití a to buď v zařízení k využívání odpadů určeném (majícím souhlas k provozování zařízení a k provoznímu řádu podle § 14 odst. 1 zákona), nebo v zařízení, které sice není k využívání odpadů podle zákona určené, ale ve kterém je tento odpad využíván, protože splňuje požadavky stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s ním nejsou porušeny zvláštní právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu zdraví lidí a životního prostředí (k jehož provozování není požadován souhlas - § 14 odst. 2 zákona).

Pokud chce vlastník odpadu s odpadem nakládat jako s výrobkem nebo materiálem, potom jsou opět dvě možnosti. Buď musí vlastník odpadu v řízení před místně příslušným krajským úřadem podle § 78 odstavec 2 písm. h) zákona prokázat v řízení o odstranění pochybností, zda se movitá věc považuje za odpad, prokázat, že se o odpad nejedná (vlastník se jí jako odpadu nezbavuje, nemá úmysl ani povinnost zbavit, věc nevzniká jako vedlejší produkt a neztratila své původní účelové určení) nebo prokázat, že komodita splňuje požadavky na prohlášení shody výrobku podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky ve znění pozdějších předpisů a podle nařízení vlády, která vycházejí k jeho provedení specielně pro jednotlivé druhy výrobků. Potom se nejedná o odpad, ale o výrobek (nebo materiál). Na nakládání s tímto materiálem se zákon o odpadech nevztahuje.

1290

410/118/02

Mgr. Dubanská, CSc.

Stanovisko ke spalování odpadních olejů

Spalování odpadních olejů, ať již jako energetické využívání odpadů nebo jako jejich odstraňování, je podle zákona č.185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) možné pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena ( § 12 odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona). Provozovat zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadu lze pouze na základě rozhodnutí místně příslušného krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování zařízení a s jeho provozním řádem. Výjimkou jsou zařízení uvedená v § 14 odst. 2, což není tento případ. Pokud se v zařízení spalují pouze odpady z vlastní produkce, je postačující je-li tento způsob využívání vlastního odpadního oleje schválen krajským úřadem (při produkci tohoto odpadu převyšující 100t/rok) nebo obecním úřadem obce s rozšířenou působností (při produkci pod 100t/rok) v rámci souhlasu k nakládání s nebezpečnými odpady.

Podle § 22 zákona o odpadech odpady lze spalovat, jen jsou-li splněny podmínky stanovené právními předpisy o ochraně ovzduší a o hospodaření s energií. Podmínky ke spalování odpadních olejů tedy přednostně stanoví zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o ovzduší“). Zákon o ovzduší v § 18 odst. 1 stanoví, že odpad včetně odpadních olejů může být provozovateli spalován nebo spoluspalován jen ve spalovnách odpadů nebo ve zvláště velkých nebo velkých stacionárních zdrojích schválených pro spoluspalování odpadu inspekcí podle § 17 odst. 2 písm. c) nebo f) zákona o ovzduší. Podle § 18 odst. 2 tohoto zákona mohou být odpadní oleje spalovány ve spalovacích zdrojích podle § 4 odst. 5 písm. c)(tj. ve středních stacionárních zdrojích), pokud jsou provozovány právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání výhradně v souvislosti s podnikatelskou činností a pokud jejich provozovatel zajistí splnění všech dalších povinností stanovených tímto zákonem.

Pokud jde o dodržení podmínek ke spalování odpadních olejů v zařízení malých nebo středních zdrojů znečišťování ovzduší podle zákona o ochraně ovzduší a povolených podle předcházejících právních předpisů upravujících oblast ochrany ovzduší, jsou provozovatelé těchto zdrojů povinni tuto činnost ukončit nejpozději do 2 let od nabytí účinnosti zákona o ochraně ovzduší, to je do 1.6.2004. Provozovatelé středních zdrojů znečišťování ovzduší mohou pokračovat ve spalování odpadních olejů i po 1.6.2004, pokud splní podmínky dané v § 18 zákona o ochraně ovzduší.

1291

410/1728/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Zařízení k využívání odpadů podle § 14 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Podle § 12 odst.2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších

zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) lze s odpady nakládat pouze

v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena (pokud

dále není stanoveno jinak).

Výjimkou jsou podle § 14 odst. 2 zákona  zařízení, ve kterých jsou využívány pouze odpady, které splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s těmito odpady nejsou porušeny zvláštní právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu zdraví lidí a životního prostředí. K provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1.

Z uvedeného tedy vyplývá, že využívat odpady (i nekontaminované) lze pouze v zařízení (podle definice pojmu „zařízení“ § 4 písm. e) zákona může být zařízením i místo), k jehož provozování byl vydán souhlas podle § 14 odst. 1 zákona. V zařízení, k jehož provozu tento souhlas vydán nebyl, lze odpady využívat pouze v tom případě, že se prokáže, že tento odpad splňuje požadavky na suroviny v tomto zařízení běžně používané. V tomto případě by se jednalo o prokázání požadavků všech relevantních předpisů na kvalitu materiálu pro rekultivace. Jde v podstatě o „prokázání shody“ v souladu se zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů. Požadavky na stavební materiály jsou stanoveny v nařízení vlády k zákonu č. 22/1997 Sb., ale materiál pro rekultivace bude muset splňovat i požadavky stanovené v § 12 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (to ovšem i v případě, že odpad bude využíván pro rekultivace se souhlasem kraje, tedy jako v zařízení podle § 14 odst. 1 zákona). V případě, že bude prokázána shoda, je další možností, aby vlastník odpadu prokázal krajskému úřadu v řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona, že se nejedná o odpad, ale o surovinu nebo materiál. V tom případě, že by krajský úřad vydal kladné rozhodnutí, zákon o odpadech by se nadále na nakládání s touto zeminou nevztahoval.

1292

410/718/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Úroky z peněžních prostředků finanční rezervy pro rekultivace, zajištění péče o skládku a asanaci po ukončení jejího provozu

K  dopisu ze dne 6.3.2003 sdělujeme, že zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) ani vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady neřeší nakládání s úroky z prostředků finanční rezervy. Vzhledem k tomu, že k vypuštění ustanovení § 2odst. 2 dříve platné vyhlášky č. 340/1997 Sb., kterou se stanoví výše finanční rezervy na rekultivaci, zajištění péče o skládku a asanaci po ukončení jejího provozu a podrobnosti jejího vytváření, stanovící, že úroky z peněžních prostředků finanční rezervy jsou její součástí, došlo opomenutím, aniž by k tomu byl zvláštní důvod, je toto ustanovení navrhováno do zákona o odpadech znovu vložit a to novelou zákona, která je v současné době projednávána v legislativní Radě vlády.

1293

410/2005/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Nakládání s odpady živočišného původu

Zákon č 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech) v § 1 odst. 1 písm. f) vylučuje ze své působnosti konfiskáty živočišného původu s odkazem na zákon č. 166/1991 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „veterinární zákon“).

§ 3 veterinárního zákona definuje:

bb) konfiskáty (odpady) živočišného původu - těla uhynulých, nedonošených, mrtvě narozených nebo utracených zvířat (dále jen „kadávery“), jakož i živočišné produkty, které jsou nepoživatelné, popřípadě vyloučené z použití k obvyklému účelu podle tohoto zákona a prováděcích právních předpisů k němu nebo podle rozhodnutí orgánu veterinární správy a určené k neškodnému odstranění nebo dalšímu zpracování,

n) živočišnými produkty - suroviny živočišného původu, a to všechny části těl zvířat, zejména maso, vnitřnosti, tuky, kůže, kosti, krev, žlázy s vnitřní sekrecí, rohy, parohy, paznehty, kopyta, vlna, srst, peří, také mléko, vejce, med a včelí vosk, jakož i výrobky z těchto surovin, které jsou určeny k výživě lidí a zvířat.

Dále pak se v § 3 odst. 5 veterinárního zákona stanoví, že na nakládání s konfiskáty (odpady) živočišného původu se nevztahuje zákon o odpadech.

Z § 3 písm. bb) a písm n) veterinárního zákona vyplývá, že mezi konfiskáty živočišného původu lze zařadit i všechny části těl zvířat, zejména maso, vnitřnosti, tuky, kůže, kosti, krev, žlázy s vnitřní sekrecí, rohy, parohy, paznehty, kopyta, vlna, srst, peří, také mléko, vejce, med a včelí vosk, které jsou nepoživatelné, popřípadě vyloučené z použití k obvyklému účelu podle tohoto zákona a prováděcích právních předpisů k němu nebo podle rozhodnutí orgánu veterinární správy a určené k neškodnému odstranění nebo dalšímu zpracování. Nepochybně tedy, odpad vznikající při bourání masa v prostorách OC Globus, odvážený k odstranění kafilerní službou, je konfiskátem živočišného původu.

Nakládání s konfiskáty živočišného původu spadá plně pod veterinární zákon a zákon o odpadech se na něj nevztahuje . Znamená to, že tento odpad živočišného původu se ani nezařazuje podle Katalogu odpadů (vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů).

1294

410/700/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Vlastnictví odpadu

K dotazu ze dne 6.3.2003 sdělujeme, že zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) pojem „vlastník odpadu“ nedefinuje. Stanoví pouze v § 12 odst. 3 osobu, která je oprávněna převzít odpad do svého vlastnictví. V části deváté zákona o odpadech (Dovoz, vývoz, tranzit odpadů) zákon o odpadech definuje českého příjemce odpadu jako osobu oprávněnou k provozování zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů na území České republiky. Vlastnictví věci, tedy i odpadu, a jeho převod na jinou osobu, je třeba řešit smluvními podmínkami v souladu s § 443 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který upravuje vztahy mezi podnikateli.

1295

410/1491/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Zařízení ke sběru, výkupu, využívání a odstraňování autovraků

Podle § 12 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), lze s odpady podle tohoto zákona nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena (pokud dále není stanoveno jinak – viz § 14 odst. 2). Při tomto nakládání s odpady nesmí být ohroženo lidské zdraví ani ohrožováno nebo poškozováno životní prostředí a nesmějí být překročeny limity znečišťování stanovené zvláštními právními předpisy.17).

Pokud tedy se z převzatých vozidel v autobazarech nebo autoopravnách stanou odpady – autovraky, stává se jejich původcem provozovatel autobazaru nebo autoopravny a je podle § 16 odst. 3 zákona odpovědný za nakládání s nimi do doby jejich využití nebo odstranění, pokud toto zajišťuje sám jako oprávněná osoba, nebo do doby jejich převedení do vlastnictví osobě oprávněné k jejich převzetí podle § 12 odst. 3.

Z uvedeného vyplývá, že provozovatel autobazaru nebo autoopravny sice nemusí mít souhlas k provozu zařízení ke sběru, výkupu, využívání nebo odstraňování odpadů – autovraků k přejímání vozidel do opravy nebo k prodeji, jestliže však z důvodů neprodejnosti nebo nemožnosti zprovoznit vozidlo se rozhodne zbavit se jej jako odpadu a nakládat s ním dále jako s odpadem, může ho zpracovat (úprava před využitím nebo odstraněním), využít nebo odstranit je-li k tomu osobou oprávněnou – tj. má v souladu s § 12 odst. 2 zákona zařízení k tomu určené (souhlas podle § 14 odst. 1) a nebo může tento odpad předat do vlastnictví osobě oprávněné k jeho převzetí do svého vlastnictví, což je opět osoba, která je provozovatelem zařízení k nakládání s autovraky se souhlasem k jeho provozování podle § 14 odst. 1.

1296

410/1156/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Zařízení ke sběru, výkupu, využívání a odstraňování autovraků

Podle § 37 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) je každý, kdo se zbavuje autovraku, povinen autovrak předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu autovraků. Podle § 14 odst. 1 zákona lze zařízení k využívání, odstraňování nebo sběru nebo výkupu odpadů provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým byl udělen souhlas k provozování zařízení (výjimka stanovená v § 14 odst. 2 se týká, jak z dikce tohoto ustanovení vyplývá, spíše výrobních zařízení). Podle § 36 je autovrakem zde vymezené vozidlo, pokud se stalo odpadem podle § 3 zákona. Z uvedeného tedy vyplývá, že souhlas k provozu zařízení podle § 14 odst. 1 musí mít provozovatelé zařízení ke sběru, výkupu, využívání a odstraňování autovraků, tedy i ty subjekty, které neprovádějí jejich konečné odstranění.

Požadavky § 18 odst. 1a 2 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady jsou adresně stanoveny pro provozovatele zařízení ke sběru a výkupu autovraků, ustanovení § 18 odst. 3 téže vyhlášky se týká všech provozovatelů zařízení k nakládání s autovraky (sběr, výkup, využití i odstranění) a odpovědnost za splnění povinnosti stanovené v § 37 odst. 3 zákona je uložena provozovateli zařízení k odstranění autovraků.

1297

410/2067/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Zneškodňování vojenského střeliva a munice

Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů vylučuje v § 2 odst. 1 písm. h) ze své působnosti nakládání s odpady trhavin, výbušnin a munice, s odkazem na zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 61/1988 Sb. v § 1 odst. 2 písm. a) a b) vylučuje ze své působnosti výbušniny a výbušné předměty a pomůcky, které drží pro své potřeby ozbrojené složky celní správy nebo zpravodajské služby ČR a ozbrojené síly a v písm. c) je vyloučeno z působnosti tohoto zákona i střelivo ozbrojených sil s odkazem na zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, který byl zrušen zákonem č. 119/2002 Sb., který se však na střelivo v držení ozbrojených sil rovněž nevztahuje a odkazuje na zákon č.219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR ve znění zákona č. 352/2001 Sb.Výkonem státní správy na území vojenských újezdů jsou podle zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR pověřeny újezdní úřady, které podle § 37 tohoto zákona zabezpečují mimo jiné ochranu a tvorbu zdravého životního prostředí , zejména zabezpečováním čistoty na území újezdu, odvozem domovních odpadů a jejich nezávadnou likvidací.

Domníváme se tedy, že podle kompetenčního zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy je k vyřízení této záležitosti kompetentním ústředním orgánem státní správy Ministerstvo obrany.

1298

410/580/03

Mgr. Dubanská, CSc

Žádost o upřesnění pojmu „zařízení“

Podle § 4 písm. e) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) je zařízením technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby. Zákon rozeznává 4 druhy zařízení určené k nakládání s odpady a to zařízení k využití, odstranění, sběru nebo výkupu odpadů.Definice využívání, odstraňování, sběru a výkupu jsou uvedeny rovněž v § 4 zákona.

Podle § 14 odst. 1 zákona lze zařízení (s vyjímkou zařízení uvedeného v § 14 odst. 2 zákona) k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů provozovat pouze na základě rozhodnutí orgánu kraje, vydaného v přenesené působnosti, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zřízení a s jeho provozním řádem.

Podle § 78 odst. 6 zákona uděluje souhlas k provozu zařízení orgán kraje, v jehož obvodu je zařízení provozováno.

Technické požadavky na zařízení, včetně náležitostí žádosti o souhlas s provozem zařízení, obsahu provozního řádu a deníku jsou stanoveny vyhláškou č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „vyhláška“).

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zařízení určené k nakládání s odpady je technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby, kde jsou se souhlasem orgánu kraje odpady využívány, odstraňovány, sbírány nebo vykupovány v souladu se schváleným provozním řádem zařízení. Nemusí se tedy jednat o stavbu, může jít skutečně jen o místo, např. část terénu, kde je prováděna rekultivace, při níž se jako rekultivační materiál využívá odpad (za podmínek stanovených pro využívání odpadů jejich umisťováním na povrchu terénu v § 12 vyhlášky a se souhlasem k provozu zařízení k využívání odpadů a s provozním řádem). Právě tak zařízení ke sběru a výkupu nemusí být vždy zkolaudovou stavbou, ale může jít o sběrné místo, splňující požadavky zákona a výše citované vyhlášky na zařízení ke sběru a výkupu sbíraných či vykupovaných druhů odpadů (souhlas podle § 14 odst. 1 zákona, požadavky § 4 a 8 vyhlášky, schválený provozní řád pro zařízení typu A podle přílohy č. 1 vyhlášky).

1299

410/1696/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Stanovisko k § 38 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

ad 1) místa zpětného odběru

Podle § 38 odst. 7 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) je povinná osoba povinna zajistit zpětný odběr způsobem odpovídajícím obvyklým možnostem spotřebitele bez

jeho nadměrného zatížení. Tuto povinnost splní

samostatně, tedy tak, že na vlastní náklady organizačně a technicky zajistí zpětný odběr použitých výrobků jím vyráběných nebo dovážených, nebo

přenesením na jinou právnickou osobu nebo fyzickou osobu oprávněnou k podnikání, která přebírá výrobek za účelem jeho dalšího uvedení do oběhu, jestliže smlouva o převedení vlastnických nebo obdobných práv k tomuto výrobku obsahuje doložku o přenesení odpovědnosti za zajištění zpětného odběru na tuto osobu.

V případě uvedeném v bodě a) platí:

Místa zpětného odběru výrobků nejsou zařízením ke sběru odpadů podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. V místě zpětného odběru se od spotřebitelů odebírají výrobky a teprve povinná osoba podle § 38 odst.3 nebo osoba, na kterou byla přenesena povinnost zpětného odběru v souladu s § 38 odst. 7 písm. b) zákona, která se předáním stane jejich vlastníkem, rozhodne o dalším nakládání s nimi, tj. stanou-li se odpadem, nebo budou po „opravě“ (např. protektorování pneumatik) sloužit k původnímu účelu a tedy se odpadem vůbec nestanou. Ve velké většině případů se zpětně odebrané výrobky zřejmě stanou odpadem a potom s nimi povinná osoba nebo osoba, na kterou byla přenesena povinnost zpětného odběru, bude nakládat v souladu s povinnostmi stanovenými zákonem o odpadech (např. předávat je k využití nebo odstranění pouze osobě oprávněné podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech). Sběrná místa výrobků nemusí mít v tomto případě ani souhlas k nakládání s nebezpečným odpadem, ani souhlas k provozování zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů podle § 14 odst. 1 zákona, neboť pokud se nebezpečným odpadem výrobky stanou, je jejich původcem i vlastníkem povinná osoba (tedy stačí, aby měla souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 zákona povinná osoba nebo oprávněná osoba k využívání nebo odstraňování těchto odpadů zajištěná povinnou osobou).

V případě uvedeném v bodě b) platí:

Je–li provozovatelem sběrného místa výrobků zároveň osoba, na kterou byla povinnost zpětného odběru přenesena v souladu s bodem b), což může být pouze osoba, která přebírá výrobek za účelem jeho dalšího uvedení do oběhu (tedy půjde především o místa umístěná v prodejnách těchto osob), stává se tato osoba vlastníkem a původcem odpadu, rozhodne-li se s ním jako s odpadem nakládat (a to musí vždy, pokud u výrobku odpadlo původní účelové určení) a musí tedy mít souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady, pokud se z výrobků nebezpečné odpady v souladu s § 6 zákona o odpadech stanou a tato osoba s nimi jako s odpady bude sama dále nakládat.

ad) 2 Jak vyplývá z odpovědi uvedené v bodě 1, sběrné místo použitých výrobků není zařízením ke sběru odpadů a nemusí mít souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 zákona. Kdy se z výrobku stane odpad, rozhoduje povinná osoba nebo osoba, na kterou byla povinnost zpětného odběru přenesena v souladu s § 38 odst. 7 písm. b). Pokud povinná osoba sama nebude chtít nebo nebude oprávněná s výrobkem dále nakládat jako s odpadem, bude nucena zajistit jeho další využití nebo odstranění osobou oprávněnou podle § 12 odst. 3 zákona. Výrobek se tak stane odpadem v okamžiku jeho předání oprávněné osobě.

1300

410/583/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Zpětný odběr použitých výrobků podle § 38 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Zpětný odběr se vztahuje na všechny použité výrobky uvedené v § 38 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) bez ohledu na značku a datum jejich výroby nebo dovozu, tedy i na ty, které byly vyrobeny nebo dovezeny kdykoliv před datem 23.2.2002 (u chladniček 1.1.2003).

Podle § 38 odst. 7 zákona je povinná osoba povinna zajistit zpětný odběr způsobem odpovídajícím obvyklým možnostem spotřebitele bez jeho nadměrného zatížení. Tuto povinnost splní

samostatně, tedy tak, že na vlastní náklady organizačně a technicky zajistí zpětný odběr použitých výrobků jím vyráběných nebo dovážených, nebo

přenesením na jinou právnickou osobu nebo fyzickou osobu oprávněnou k podnikání, která přebírá výrobek za účelem jeho dalšího uvedení do oběhu, jestliže smlouva o převedení vlastnických nebo obdobných práv k tomuto výrobku obsahuje doložku o přenesení odpovědnosti za zajištění zpětného odběru na tuto osobu.

V případě uvedeném v bodě a) platí:

Místa zpětného odběru výrobků nejsou zařízením ke sběru odpadů podle § 14 odst. 1 zákona. V místě zpětného odběru se od spotřebitelů odebírají výrobky a teprve povinná osoba podle § 38 odst.3 nebo osoba, na kterou byla přenesena povinnost zpětného odběru v souladu s § 38 odst. 7 písm. b) zákona, která se předáním stane jejich vlastníkem, rozhodne o dalším nakládání s nimi, tj. stanou-li se odpadem, nebo budou po „opravě“ (např. protektorování pneumatik) sloužit k původnímu účelu a tedy se odpadem vůbec nestanou. Ve velké většině případů se zpětně odebrané výrobky zřejmě stanou odpadem a potom s nimi povinná osoba bude nakládat v souladu s povinnostmi stanovenými zákonem o odpadech (např. předávat je jen osobě oprávněné podle § 12 odst. 3 zákona). Sběrná místa výrobků nemusí mít v tomto případě ani souhlas k nakládání s nebezpečným odpadem, neboť pokud se nebezpečným odpadem výrobky stanou, je jejich původcem i vlastníkem povinná osoba (tedy stačí, aby ona měla souhlas k nakládání s nebezpečným odpadem) nebo oprávněná osoba k využívání nebo odstraňování těchto odpadů zajištěná povinnou osobou (tj. osoba mající souhlas k provozu zařízení k využívání nebo odstraňování tohoto nebezpečného odpadu, který souhlas k nakládání s nebezpečným odpadem nahrazuje)

V případě uvedeném v bodě b) platí:

Je-li provozovatelem sběrného místa výrobků zároveň osoba, na kterou byla povinnost zpětného odběru přenesena v souladu s § 38 odst. 7 písm. b) zákona, což může být pouze osoba, která přebírá výrobek za účelem jeho dalšího uvedení do oběhu (tedy půjde především o místa umístěná v prodejnách těchto osob), stává se tato osoba vlastníkem a původcem odpadu, rozhodne-li se s ním jako s odpadem nakládat (a to musí vždy, pokud u výrobku odpadlo původní účelové určení) a musí tedy mít souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady, pokud se z výrobků nebezpečné odpady v souladu s § 6 zákona o odpadech stanou.

1301

410/287/03

Dubanská, CSc.

Zpětný odběr použitých výrobků podle § 38 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

ad 1) Povinné osoby a poslední prodejce musí plnění povinností jim uložených § 38 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) inspekci prokázat. Nepředloží-li doklady, z nichž plnění povinností vyplývá, uloží inspekce pokutu do výše 1 000 000 Kč podle § 66 odst. 3 písm. f) zákona za nesplnění povinnosti související se zpětným odběrem.

ad 2)

Případy uvedené pod písm. a), b) a c) nejsou porušením zákona ze strany posledního prodejce, pokud tento zároveň není povinnou osobou stanoveným místem zpětného odběru výrobků. Poslední prodejce má pouze povinnost stanovenou v § 38 odst. 5, tj. při prodeji výrobků, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru, informovat spotřebitele o způsobu zajištění zpětného odběru těchto použitých výrobků. V případě, že tak neučiní, je povinen tyto použité výrobky odebírat přímo v provozovně, a to bez nároku na úplatu od spotřebitele, po celou provozní dobu a bez vázání odebrání použitých výrobků určených ke zpětnému odběru na nákup zboží.Pokud jsou provozovny posledních prodejců zároveň místy zpětného odběru výrobků, potom jsou uvedené případy porušením zákona ze strany povinné osoby, která nezajistila zpětný odběr výrobků v souladu se zákonem.

ad 3)

Smysl dotazů není úplně jasný. Smyslem ustanovení § 38 odst. 5 je, aby každý spotřebitel, který nakupuje výrobek dostal již při nákupu výrobku informaci o možnostech a způsobu provedení jeho zpětného odběru, ale stejně tak i spotřebitelé, kteří již výrobek v prodejně prodávaný vlastní nebo chtějí ke zpětnému odběru nabídnout tyto informace v místech, kde se tyto výrobky prodávají získali buď na vyžádání, nebo z informačních letáků, vývěsek apod. Způsoby podávání informací zákon nestanoví, ale ani neomezuje.Pouze v případě, že je provozovna posledního prodejce zároveň místem zpětného odběru, je v § 3 odst. 3 vyhlášky č. 237/2002 Sb., o podrobnostech provedení zpětného odběru některých výrobků stanoven způsob jejího označení.

1302

410/933/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Zpětný odběr použitých výrobků podle § 38 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Podle § 38 odst. 7 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) je povinná osoba povinna zajistit zpětný odběr způsobem odpovídajícím obvyklým možnostem spotřebitele bez jeho nadměrného zatížení. Tuto povinnost splní

samostatně, tedy tak, že na vlastní náklady organizačně a technicky zajistí zpětný odběr použitých výrobků jím vyráběných nebo dovážených, nebo

přenesením na jinou právnickou osobu nebo fyzickou osobu oprávněnou k podnikání, která přebírá výrobek za účelem jeho dalšího uvedení do oběhu, jestliže smlouva o převedení vlastnických nebo obdobných práv k tomuto výrobku obsahuje doložku o přenesení odpovědnosti za zajištění zpětného odběru na tuto osobu.

V případě uvedeném v bodě a) platí:

Místa zpětného odběru výrobků nejsou zařízením ke sběru odpadů podle § 14 odst. 1 zákona. V místě zpětného odběru se od spotřebitelů odebírají výrobky a teprve povinná osoba podle § 38 odst.3 nebo osoba, na kterou byla přenesena povinnost zpětného odběru v souladu s § 38 odst. 7 písm. b) zákona, která se předáním stane jejich vlastníkem, rozhodne o dalším nakládání s nimi, tj. stanou-li se odpadem, nebo budou po „opravě“ (např. protektorování pneumatik) sloužit k původnímu účelu a tedy se odpadem vůbec nestanou. Ve velké většině případů se zpětně odebrané výrobky zřejmě stanou odpadem a potom s nimi povinná osoba bude nakládat v souladu s povinnostmi stanovenými zákonem o odpadech (např. předávat je jen osobě oprávněné podle § 12 odst. 3 zákona). Pokud se tedy zpětně odebrané výrobky stanou odpadem, je jejich původcem i vlastníkem povinná osoba a musí plnit povinnosti původců odpadů podle § 16 zákona.

V případě uvedeném v bodě b) platí:

Je-li provozovatelem sběrného místa výrobků zároveň osoba, na kterou byla povinnost zpětného odběru přenesena v souladu s § 38 odst. 7 písm. b) zákona, což může být pouze osoba, která přebírá výrobek za účelem jeho dalšího uvedení do oběhu (tedy půjde především o místa umístěná v prodejnách těchto osob), stává se tato osoba vlastníkem a původcem odpadu, rozhodne-li se s ním jako s odpadem nakládat (a to musí vždy, pokud u výrobku odpadlo původní účelové určení).

Co se týče dotazu na povinnosti firmy zabývající se obchodem s ojetými pneumatikami, je nutné upozornit, že podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech je k  převzetí odpadu do svého vlastnictví oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2, nebo za podmínek stanovených v § 17 též obec.

Odpad tedy, ani v tom případě, že je předáván k využití, nelze předávat do vlastnictví osobě, která s odpadem pouze obchoduje. Tato osoba může na základě smlouvy s původcem odpadu nebo osobou oprávněnou k jeho převzetí tento převod do vlastnictví zprostředkovávat. Za odpad je ovšem jeho vlastník odpovědný až do doby jeho předání oprávněné osobě k jeho převzetí, tj. do doby převzetí odpadu do zařízení. Obchodní firma by tedy mohla v případě zpětně odebíraných pneumatik přebírat do vlastnictví pouze tu část pneumatik, kterou by povinná osoba nebo osoba, na kterou byla přenesena povinnost zpětného odběru v souladu s § 38 odst. 7 písm. b) zákona nepředávala k využití jako odpad, ale jako výrobek, který je po opravě (protektorování) možné dále užívat k původnímu účelu. Jedná se tedy pouze o vytříděné kusy ze zpětně odebíraných výrobků, splňující technické parametry, za kterých je lze opravit.

1303

410/1369/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Zpětný odběr použitých výrobků podle § 38 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“)

ad) 1 Ustanovení § 1 odst. 3 vyhlášky č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků (dále jen „vyhláška“) stanoví, že zpětný odběr se nevztahuje na výrobky, se kterými bylo nakládáno jako s odpadem již před předáním povinné osobě. To znamená, že pokud vlastník použitého výrobku stanoveného v § 38 odst. 1 zákona o odpadech se již zbavil tohoto výrobku jako odpadu, např. předal jej osobě oprávněné k převzetí tohoto druhu odpadu, pak již tato oprávněná osoba nemůže nabídnout tento odpad ke zpětnému odběru povinné osobě, resp. povinná osoba jej nemusí zpětně odebrat.

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 38 zákona o odpadech ukládají povinnosti při zajištění zpětného odběru některých výrobků pouze povinným osobám a prodejcům těchto výrobků, ale není stanovena povinnost vlastníka výrobku odevzdat jej po skončení životnosti ke zpětnému odběru povinné osobě nebo osobě, na kterou povinná osoba tuto povinnost přenesla, je pouze na vlastníkovi výrobku, zda se jej zbaví jako odpadu předáním oprávněné osobě, nebo jako výrobku ke zpětnému odběru jeho předáním povinné osobě.

ad 2) Podle § 38 odst. 5 zákona o odpadech má povinnost zajistit zpětný odběr použitých výrobků určených ke zpětnému odběru právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která výrobky uvedené v odstavci 1 vyrábí nebo dováží, (dále jen "povinná osoba"). Jedná se tedy o všechny v odst. 1 vyjmenované výrobky bez ohledu na značku. Poslední prodejce výrobku má povinnost zpětně výrobky odebírat pouze v tom případě, přenese-li na něj smluvně tuto povinnost povinná osoba v souladu s § 38 odst.7 písm. b). Odebírat tedy bude pouze výrobky, které budou vymezeny smlouvou mezi oběma subjekty.

ad 3) Viz bod 2. Povinné osoby nemohou plnění své povinnosti zajistit zpětný odběr vázat ani na datum nákupu výrobku, ani na doklad o tom, kde byl výrobek koupen, ani na nákup nového výrobku. Na poslední prodejce mohou tuto svou povinnost přenést na základě smlouvy podle § 38 odst.7 písm. b). Pokud budou poslední prodejci zajišťovat zpětný odběr v souladu se smlouvou s povinnou osobou jen pro určité výrobky, musí povinná osoba zajistit smluvně více míst zpětného odběru tak, aby splnila všechny své povinnosti včetně dostupnosti míst zpětného odběru pro spotřebitele (§ 38 odst. 7).

ad 4) Podle § 38 odst. 6 zákona o odpadech může povinná osoba na základě písemné dohody s obcí využít ke splnění své povinnosti systém sběru a třídění komunálních odpadů stanovený touto obcí. Pokud smlouvu s obcí neuzavře, není povinna tyto komodity vytříděné z komunálního odpadu od obce zpětně odebírat a ani obec nemá povinnost ze zákona je povinné osobě ke zpětnému odběru předávat.

1304

410/1534/03

Mgr. Tomášková

Stanovisko k § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Firma D se obrátila se žádostí o udělení souhlasu k nakládání s odpady, resp. souhlasu k provozování zařízení k nakládání s odpady. Předmětem nakládání s odpady, který tvoří suroviny určené pro finální hutní zpracování (železný, nerezový, měděný a hliníkový šrot), je jejich přejímání do vlastnictví a přeprava, resp. vývoz železničními vagóny prostřednictvím českých drah do místa finálního zpracování, které provádí jiný subjekt.

Podle § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) je k  převzetí odpadu do svého vlastnictví oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2, nebo za podmínek stanovených v § 17 též obec.

Podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech lze zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů provozovat pouze na základě rozhodnutí orgánu kraje, vydaného v přenesené působnosti, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zřízení a s jeho provozním řádem (kromě zařízení uvedených dále v  § 14 odst. 2 zákona o odpadech).

Podle § 16 odst. 4 zákona o odpadech je původce odpadů odpovědný za nakládání s odpady do doby jejich využití nebo odstranění, pokud toto zajišťuje sám jako oprávněná osoba, nebo do doby jejich převedení do vlastnictví osobě oprávněné k jejich převzetí podle § 12 odst. 3. Za dopravu odpadů odpovídá dopravce. Na každou oprávněnou osobu, která převezme do svého vlastnictví odpady od původce, přecházejí povinnosti původce, s výjimkou povinností uvedených v odstavci 1 písm. i) a j).

Podle § 12 odst. 4 zákona o odpadech je každý povinen zjistit, zda osoba, které předává odpady, je k jejich převzetí podle tohoto zákona oprávněna. V případě, že se tato osoba oprávněním neprokáže, nesmí jí být odpad předán.

Smyslem těchto ustanovení zákona o odpadech je zajistit odpovědnost za odpad v každém stupni nakládání s ním. Jednou z povinností původců i osob oprávněných k nakládání s odpady podle tohoto zákona je i vedení evidence a ohlašování nakládání s odpady podle § 39 zákona o odpadech, ze kterého musí být vždy zřejmý původce odpadu a osoba, které byl odpad předán k využití nebo odstranění.

Odpad nelze předávat do vlastnictví osobě, která s odpadem pouze obchoduje. Tato osoba může na základě smlouvy s původcem odpadu nebo osobou oprávněnou k jeho převzetí tento převod do vlastnictví zprostředkovávat. Za odpad je ovšem jeho vlastník odpovědný až do doby jeho předání oprávněné osobě k jeho převzetí, tj. do doby převzetí odpadu do zařízení.

Z  podkladů vyplývá, že firma D neprovozuje ani nevlastní žádné zařízení, ke kterému by mohl být udělen souhlas podle zákona o odpadech, , když uvádí, že předmětný odpad pouze převáží na vagónech českých nebo rakouských drah.

Povinnosti při přepravě odpadů stanoví § 24 zákona o odpadech. Podle odst. 2 citovaného ustanovení dopravce, který není zároveň osobou oprávněnou k převzetí odpadů do svého vlastnictví podle § 12 odst. 3, nesmí převzít odpady do svého vlastnictví.

S ohledem na výše uvedené lze tudíž konstatovat, že souhlas k provozování zařízení k nakládání s odpady podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech není možné firmě D udělit. V takovém případě ani není osobou oprávněnou podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech a nemůže jí být odpad převeden do vlastnictví. Těmto osobám se doporučuje uzavřít smlouvu o zprostředkování s původcem odpadů nebo s osobou oprávněnou k jejich převzetí (např. konečný zpracovatel).

1305

410/2006/03

Mgr. Tomášková

Stanovisko k nakládání s odpady v obchodních centrech a hypermarketech v ČR - nájemci

Podle § 4 písm. p) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), je původcem odpadů právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž činnosti vznikají odpady.

Je nutné rozlišovat jednotlivé skupiny odpadů. Je rozdíl mezi odpady vznikajícími z výrobní činnosti a odpadem podobnému komunálnímu odpadu. V obchodních domech produkovaný odpad bude zpravidla odpadem podobným odpadu komunálnímu. Odpad podobný komunálnímu odpadu je definován v § 2 odst. 2 vyhl. č. 381/2001 Sb. jako odpad podobného složení jako komunální odpad zařazený do skupiny odpadů 20 v Katalogu odpadů, vznikající při nevýrobní činnosti právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání (např. v úřadech, kancelářích).

Povinnosti původců jsou stanoveny v § 16 zákona o odpadech. Mezi ně patří např. zařazovat odpady podle druhů a kategorií podle § 5 a 6, převést odpady do vlastnictví pouze osobě oprávněné k jejich převzetí podle § 12 odst. 3, vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi a další.

Z hlediska zákona o odpadech je důležité, aby byl v každém okamžiku nakládání s odpadem znám jeho původce, který je povinen plnit veškeré povinnosti původce odpadu podle § 16 zákona a je za odpad odpovědný až do doby jeho předání oprávněné osobě podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech.

Obchodní domy, které pronajímají své prostory jiným právnickým osobám, provozující vlastní obchodní činnost, mohou v rámci smluvních vztahů řešit i nakládání s odpadem podobnému odpadu komunálnímu v těchto prostorách, jejichž původci by byli příslušní nájemci.

S ohledem na množství pro původce odpadů vyplývajících povinností může být pro nájemce výhodnější smluvně se dohodnout s pronajímatelem (obchodním domem)o zajištění těchto služeb a plnění povinností oprávněnou osobou, s níž má obchodní centrum uzavřenou smlouvu, a za tuto službu platit určitý paušální poplatek.

Pokud má být původcem odpadu podobného komunálnímu pronajímatel, měla by být s ohledem na přehlednost situace pro kontrolní orgány tato skutečnost výslovně upravena v písemných smlouvách mezi nájemci a pronajímatelem (při podnikatelské činnosti kterého subjektu odpad podobný komunálnímu vzniká).

Způsob a výše stanovení této platby je plně v dispozici smluvních stran a je pouze na nájemci a pronajímateli, zda smlouvu o zajištění služeb spojených s nakládáním s odpady uzavřou.

1306

410/1085/03

Mgr. Dubanská, CSc.

Mgr. Tomášková

Kafilerní tuk

K žádosti o vyjádření, zda se při dovozu kafilerního tuku jedná o palivo nebo o odpad, a žádosti o výklad, zda kafilerní tuk – BIOPAL 01, který má být dovážen z Německé spolkové republiky jako palivo k energetickému využití, je dle platných českých právních předpisů výrobek nebo odpad v působnosti zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), po projednání s příslušnými věcnými odbory sdělujeme následující:

Firma C předložila doklady, ze kterých podle jejího názoru vyplývá, že kafilerní tuk BIOPAL 01 je výrobek – kapalné palivo, a nikoliv odpad, a tedy na dovoz tohoto výrobku se nevztahuje část devátá zákona o odpadech. Jedná se o nepodepsaný posudek Odbytového společenství německých kafilerií, podle kterého kafilerní tuk jako produkt veterinární asanace získaný postupem v popsaném, je v Německu považován za výrobek (nikoliv odpad) a další doklady, které dle názoru firmy osvědčují, že kafilerní tuk lze považovat za palivo (Certifikát včetně souhrnné zprávy vydaný Zkušebním ústavem lehkého průmyslu, Zařazení výrobku Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, Znalecký posudek soudního znalce a pověřené osoby k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, Odborné posouzení nebezpečných vlastností H4 až H11 u kafilerního tuku ve smyslu vyhlášky č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší, vydané Státním zdravotním ústavem).

Odbor ochrany ovzduší MŽP ve svém vyjádření k využívání kafilerního tuku jako paliva uvedl, že nemůže souhlasit, aby kafilerní tuky pocházející ze specifických rizikových materiálů a kadáverů zvířat byly klasifikovány a využívány jako palivo, popřípadě alternativní palivo. Tyto materiály není možno považovat za paliva ve smyslu ustanovení vyhlášky MŽP č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší, ani jako alternativní palivo ve smyslu § 2 písm. b) této vyhlášky. V případě materiálů vzniklých v tuzemsku odbor ochrany ovzduší souhlasí s tím, aby k jejich spalování byla využita vhodná technicky dokonalá zařízení spaloven odpadů nebo zařízení schválená pro spoluspalování odpadu (např. cementárny). Certifikát výrobku, kterým disponuje firma C, nepředstavuje naplnění požadavků vyhlášky č. 357/2002 Sb., a materiál tedy není palivem ve smyslu této vyhlášky. K tomuto vyjádření odboru ochrany ovzduší doplňujeme, že podle § 2 písm. a) výše citované vyhlášky není odpad, s výjimkou rostlinných materiálů, palivem. Podle § 3 této vyhlášky by kafilerní tuk mohl být pouze alternativním palivem, které podle § 2 písm. b) vyhlášky je směsí spalitelných materiálů přírodního a umělého původu bez nebezpečných vlastností H1, H4 až H14 podle přílohy č. 2 zákona o odpadech. Kafilerní tuk BIOPAL 01 není takovou směsí (není tedy dostatečně upraven) a v posudku Státního zdravotního ústavu jsou vyloučeny pouze vlastnosti H4 až H11. Dále podle § 2 písm. b) vyhlášky č. 357/2002 Sb. se skutečné složení alternativního paliva ověřuje autorizovanou zkušebnou a vlastnosti produktů spálení (odpadních plynů a tuhých zbytků) jsou ověřovány autorizovanou osobou

podle § 15 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tento požadavek předložený certifikát a další dokumenty nenaplňují.

V daném případě kafilerního tuku je tedy dále nutné posoudit z hlediska zákona o odpadech:

1) zda se jedná o odpad,

2) v případě, že ano, zda se jedná o odpad v působnosti zákona o odpadech.

Při rozhodování o tom, co je a co není odpad, je nutné vycházet z definice pojmu „odpad“ uvedené v § 3 odst. 1 zákona o odpadech. Definice uvedená v odst. 1 je založena jednak na subjektivním vztahu vlastníka k věci (zbavit se pro něho nepotřebné věci), jednak na objektivizovaném veřejném zájmu vyřadit určitou věc z použití na základě zvláštního právního předpisu (např. tomto případě na základě veterinárních předpisů s ohledem na vysoké riziko obsahu prionů a z toho vyplývajícího stupně předběžné opatrnosti). K přesnějšímu vymezení pojmu odpad slouží okruh věci, které se považují za odpad uvedený v příloze č. 1 zákona o odpadech, který odpovídá Směrnici 75/442/EHS o odpadech.

Pojem odpad předpokládá, že majitel věci se této věci zbavuje, chce nebo musí zbavit. O zbavování se nejedná tehdy, když se věci/látky dále používají nebo ihned předávají k použití ke svému původnímu účelu určení.

V případě kafilerního tuku z tohoto hlediska lze říci, že není-li využíván v souladu s veterinárními předpisy k účelům v nich stanoveným, lze jej považovat za odpad v souladu s ustanoveními § 3 odst. 1 a § 3 odst. 4 zákona o odpadech.

Ke druhé otázce – zda se nejedná o odpad v působnosti zákona o odpadech či jiného zvláštního předpisu lze stanovit následující.

Podle § 2 odst. 1 písm. f) se zákon o odpadech nevztahuje na nakládání s konfiskáty živočišného původu s odkazem na zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon“).

Obecně lze říci, že nakládání s těmito odpady komplexně upravuje zákon o veterinární péči. Zákon o odpadech se na tyto případy nevztahuje ani subsidiárně. Pro nakládání s jinými odpady živočišného charakteru, které rovněž upravuje zákon o veterinární péči, ale které zákon o odpadech ze své působnosti výslovně nevylučuje, platí, že úprava nakládání s odpady živočišného charakteru obsažená v zákoně o veternární péči, se považuje za zvláštní úpravu, která má přednost před úpravou obecnou, obsaženou v zákoně o odpadech. Zákon o odpadech se použije pouze v případě, že tutéž otázku neupravuje zákon o veterinární péči odchylně.

Podle § 2 odst. 1 písm. bb) veterinárního zákona se konfiskáty (odpady) živočišného původu rozumí těla uhynulých, nedonošených, mrtvě narozených nebo utracených zvířat (dále jen „kadávery“), jakož i živočišné produkty, které jsou nepoživatelné,popřípadě vyloučené z použití k obvyklému účelu podle tohoto zákona a prováděcích právních předpisů k němu nebo podle rozhodnutí orgánu veterinární správy a určené k neškodnému odstranění nebo dalšímu zpracování.

Dále podle písm.:

cc) vysokorizikovými konfiskáty živočišného původu se rozumí konfiskáty živočišného původu, které mohou představovat vážné nebezpečí pro zdraví zvířat nebo lidí,

dd) specifikovaným rizikovým materiálem vysokorizikové konfiskáty živočišného původu, které jsou nebezpečné z hlediska přenosu transmisivní spongiformní encefalopatie,

ee) nízkorizikovými konfiskáty živočišného původu konfiskáty živočišného původu, které nepředstavují vážné nebezpečí šíření nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka,

přičemž podle § 3 odst. 1 písm. n) se živočišnými produkty rozumí suroviny živočišného původu, a to všechny části těl zvířat, zejména maso, vnitřnosti, tuky, kůže, kosti, krev, žlázy s vnitřní sekrecí, rohy, parohy, paznehty, kopyta, vlna, srst, peří, také mléko, vejce, med a včelí vosk, jakož i výrobky z těchto surovin, které jsou určené k výživě lidí a zvířat.

Vzhledem k tomu, že živočišné tuky jsou podle uvedených definic živočišnými produkty a za konfiskáty živočišného původu jsou považovány mimo jiné i živočišné produkty, které jsou nepoživatelné, popřípadě vyloučené z použití k obvyklému účelu podle tohoto zákona a prováděcích právních předpisů k němu nebo podle rozhodnutí orgánu veterinární správy a určené k neškodnému odstranění nebo dalšímu zpracování, domníváme se, že se v případě kafilerního tuku jedná o případ odpadu vyloučeného z působnosti zákona o odpadech. Vzhledem k tomu, že veterinární předpisy i relevantní předpisy EU spalování kafilerního tuku považují vždy za spalování odpadu a jeho zneškodňování (odstraňování) není pro tento případ důležité, zda se jedná o odpad v působnosti zákona o odpadech nebo odpad z jeho působnosti vyloučený, protože zvláštní předpisy, které v tom případě nakládání s takovým odpadem upravují přednostně, se na zákon o odpadech stejně odkazují.

Vzhledem ke komplikovanosti případu a především vzhledem k tomu, že společnost C zamýšlí kafilerní tuk dovážet do České republiky ze SRN, vyžádali jsme si stanovisko příslušných kompetentních úřadů v zemi původu, včetně centrálního clearingového místa v SRN – Spolkového úřadu pro životní prostředí - Umweltbundesamt (dále jen „UBA“).

Z e-mailové odpovědi UBA vyplývá, že německá strana považuje kafilerní tuk pro účely spalování za odpad jek podle rámcové směrnice 75/442/EHS o odpadech a nařízení (ES) č. 259/93 o přeshraničním pohybu odpadů, tak podle veterinárního nařízení (ES) č. 1774/2002. Pouze v případě průmyslového využití kafilerního tuku pro definované procesy se jedná o výrobek.

Z rozboru UBA vyplývá, že v případě diskutovaného živočišného tuku je vedle právních norem týkajících se odpadu nutno brát v úvahu a současně aplikovat ještě další právní předpisy. Nejdůležitějšími právními úpravami, které je v této souvislosti nutno brát úvahu, jsou „zákon o zákazu zkrmování, přepravy uvnitř Společenství a vývozu určitých krmiv z 1. prosince 2000“, jakož i „nařízení (ES) č. 1774/2002 o hygienických předpisech pro vedlejší živočišné produkty neurčené pro lidskou spotřebu“ přímo aplikované v členských státech EU od 1. května 2003.

Nařízení (ES) č. 1774/2002 zařazuje vedlejší živočišné produkty dle potenciálního rizika pro zvířata, lidi a životní prostředí do tří kategorií a předepisuje, jak se má s každou z těchto kategorií nakládat.

Zatížený materiál 1. kategorie s vysokým rizikem musí být zcela odstraňován jako odpad, a to spalováním nebo přepravou na skládky po odpovídajícím tepelném zpracování, zatímco materiál 2. kategorie zatížený nízkým rizikem může být po odpovídající úpravě dodáván pro jiné vyjmenované účely než je výroba krmiv (např. pro výrobu bioplynu, kompostování, zpracování tuku). Jen materiál 3. kategorie (to jsou vedlejší produkty ze zdravých zvířat, která byla poražena pro konzumaci lidmi) smí být používán pro výrobu krmiv.

Spalování kafilerního tuku zařazeného do kterékoliv z uvedených kategorií dle nařízení (ES) č. 1774/2002 zpracovaného i nezpracovaného podle téhož nařízení je nutné chápat jako spalování nebo spoluspalování odpadu definovaného směrnicí 75/442/EHS, a to pouze v zařízeních, která naplňují požadavky směrnice 2000/76/EHS.

Zároveň UBA upozorňuje, že tyto odpady mohou být přepravovány k odstraňování jen do států EU a EFTA, které jsou současně smluvní stranou Basilejské úmluvy.

Další rozbor UBA, týkající s zařazení tohoto odpadu na barevné seznamy pro účely jeho vývozu ze SRN, stejně jako úvahy, zda v případě spalování kafilerních tuků se jedná vždy o odstraňování odpadu nebo se může jednat i o využívání odpadu, je z hlediska našeho zákona o odpadech bezpředmětné, neboť podle § 54 odst. 3 tohoto zákona je zakázán dovoz odpadu za účelem jeho odstranění a podle § 55 odst. 4 téhož zákona je zakázán i dovoz odpadů za účelem jejich energetického využití.

Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že předmětný kafilerní tuk nelze považovat za výrobek, ale za odpad, který je podle naší legislativy v režimu veterinárního zákona.

Toto stanovisko MŽP bude zasláno krajskému úřadu, který si jej vyžádal pro účely správního řízení k vydání rozhodnutí podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech, které je věci kafilerního tuku – BIOPAL 01 tímto úřadem vedeno.

1307

410/299/03

Mgr. Veronika Tomášková, Mgr. David Hadroušek

Energetické využití odpadů a spalování odpadů

Energetické využití odpadů a spalování odpadů pojmově rozlišuje zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), a to zejména v dílu čtvrtém hlavy druhé nazvaném „Odstraňování odpadů“. Co je tam stanoveno, platí i pro odpad z obalů. Energetické využití tohoto odpadu je formou legislativní zkratky zmíněno i v zákoně č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o obalech“), konkrétně v ustanovení § 4, který upravuje podmínky uvádění obalů na trh. Tím nejsou nijak dotčena ustanovení zákona o odpadech, která se vztahují na nakládání s odpady.

Tato ustanovení jasně rozlišují mezi spalováním jako jedním ze způsobů odstranění odpadu (resp. odpadu z obalů) a energetickým využitím jako jedním ze způsobů využití odpadu.

Ustanovení § 23 odst. 1 zákona o odpadech považuje spalování odpadů za energetické využití pouze tehdy, jestliže:

a) použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo a

vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob, nebo

b) odpad se použije jako palivo nebo jako přídavné palivo v zařízeních na výrobu energie

nebo materiálů za podmínek stanovených právními předpisy o ochraně ovzduší.

Ustanovení § 23 odst. 2 zákona o odpadech stanoví, že „spalovny odpadů, u nichž nejsou splněny podmínky spalování uvedené v odstavci 1, jsou zařízeními k odstraňování odpadů“.

Podmínky, za kterých lze používat paliva k výrobě energie (§ 23 odst. 1 písm. b/ zákona o odpadech) stanoví zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), který v § 3 odst. 2 větě druhé stanoví, že „jako palivo nelze použít odpad podle zákona o odpadech“. Spalování směsného komunálního odpadu nesplňuje ani podmínku uvedenou v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, jelikož směsný komunální odpad potřebuje po vlastním zapálení ke spalování vždy podpůrné palivo. Je tedy zřejmé, že spalování komunálního odpadu není (a nemůže být) jeho energetickým využitím a spalovny komunálních odpadů jsou zařízeními k odstraňování odpadů. Energetickým využitím může být pouze spalování některých složek vytříděných z komunálního odpadu, pokud jejich spalování splňuje alespoň jeden požadavků § 23 odst. 1 zákona o odpadech.

Rovněž legislativa Evropského společenství rozlišuje dva základní způsoby naložení s odpadem – využití (recovery) a odstranění (disposal). S těmito pojmy operuje několik právních předpisů, zejm. směrnice Rady 75/442/EHS a nařízení Rady (EHS) č. 259/93, přičemž podle směrnice Rady 75/442/EHS se pod pojmem „odstraňování“ rozumí „všechny úkony uvedené v příloze II A této směrnice“, zatímco pod pojmem „využití“ se rozumí „všechny úkony uvedené v příloze II B této směrnice“.

Samotné přílohy II A a II B směrnice leccos naznačují. Za odstraňování odpadů je podle tohoto výčtu mimo jiné výslovně považováno spalování odpadů. Naopak za využití se považuje např. použití odpadů jako paliva nebo jiného prostředku k výrobě energie, přičemž použití jako paliva nebo jiného prostředku k výrobě energie musí být jeho hlavním účelem. Je tak evidentní, že ani podle komunitární legislativy spalování odpadu jako takové nelze považovat za jeho využití.

To potvrzuje i nedávná rozhodovací praxe Evropského soudního dvora. V rozsudku C-458/00 ze dne 13.2.2003 ve věci Komise proti Lucembursku se uvádí, že jsou-li odpady určeny ke spálení v zařízení, které zpracovávají odpady za účelem jejich odstranění, nelze takový úkon považovat za úkon, jehož hlavním cílem je využití těchto odpadů, a to ani tehdy, pokud během jejich spalování dochází k využití všeho nebo jen části tepla vyprodukovaného tímto spálením. Evropský soudní dvůr dodává, že pokud využití tepla produkovaného spálením představuje pouze sekundární efekt úkonu, jehož hlavním cílem je odstranění odpadů, nelze pochybovat o tom, že takový úkon je stále kvalifikován jako odstranění, nikoli využití.

Podle jiného rozsudku Evropského soudního dvora C-6/00 ze dne 27.2.2002 ve věci Abfall Service AG, který výše uvedenému rozsudku předcházel, musí klasifikace činnosti v souladu s cílem směrnice, kterým je mimo jiné zachování přírodních zdrojů, vycházet z primárního cílu dané činnosti. Teprve v případě, že je odpad používán v zastoupení přírodních zdrojů, lze takové naložení s odpadem považovat za jeho využití.

Pro účely použití ustanovení směrnice a nařízení proto musí být možné klasifikovat každé naložení s odpadem jako odstranění nebo jako využití. Jedna konkrétní činnost nemůže být současně odstraněním a využitím.

V dané souvislosti Evropský soudní dvůr připomíná, že podle čl. 3 odst.1 písm.b) směrnice 75/442/EHS jsou členské státy povinny činit potřebná opatření k podpoře využívání odpadu formou recyklace, opětovného použití nebo znovuzískání nebo jinou formou s cílem získání druhotné suroviny a použití odpadu jako zdroje energie.

Z čl. 3 odst. 1 písm. b) a čtvrté odrážky preambule směrnice vyplývá, jak dodává soudní dvůr, že základní náležitostí operace využití odpadu je skutečnost, že hlavním cílem takové operace je, aby odpad plnil prospěšnou funkci zastoupením jiných materiálů, které by k naplnění takové funkce musely být jinak použity, a tím přispět k zachování přírodních zdrojů.

 

1308

410/514/03

Mgr. Tomášková

Mgr. Dubanská, Csc.

Stanovisko k § 12 odst. 4 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Na Ministerstvo životního prostředí se obrátila firma H., a.s. se žádostí o stanovisko. Z dopisu této firmy, která kupuje již zpracovaný šrot a ten pak prodává do zahraničí, vyplývá, že požádala Magistrát o povolení k nakládání s odpadem. Pracovníci Magistrátu požadovali živnostenský list opravňující k manipulaci se šrotem. Živnostenský odbor Magistrátu Prahy 10, kde je i sídlo této firmy však nedoporučil vystavit živnostenský list pro manipulaci se šrotem s tím, že pokud je zboží pouze vyváženo do zahraničí a nebude s ním fyzicky manipulováno, postačí živnostenský list k nákupu zboží za účelem jeho prodeje. Ten však Magistrát odmítl přijmout. Jak ve svém dopise firma uvádí, vytvořila se slepá ulička, ze které nebylo východiska. Ve vazbě na tuto žádost bylo firmě vypracováno stanovisko k problematice „oprávněné osoby“ z hlediska zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“)

Podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech je k převzetí odpadu do svého vlastnictví oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněna k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu podle § 14 odst. 1, nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2, nebo za podmínek stanovených v § 17 též obec. Náležitosti žádosti o souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech je stanovena vyhláškou MŽP č. 383/2001 Sb.

Osobou oprávněnou k nakládání s odpady je podle § 4 písm. r) zákona o odpadech „každá osoba, která je oprávněna k nakládání s odpady podle tohoto zákona nebo podle zvláštních právních předpisů“. Nakládáním s odpady se podle § 4 písm. d) tohoto zákona rozumí „jejich shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování“. Z hlediska zákona o odpadech je tedy oprávněnou osobou k nakládání s odpady fyzická nebo právnická osoba oprávněná k podnikání, která má živnostenské oprávnění k nakládání s odpady nebo zákonem o odpadech blíže nespecifikované živnostenské oprávnění a souhlas k nakládání s odpady dle zákona o odpadech. Osobou oprávněnou k převzetí odpadu do svého vlastnictví je pak pouze právnická nebo fyzická podnikající osoba, která má souhlas k provozu zařízení k nakládání s odpady.

Stanovisko vydané firmě H., a.s., se tedy týkalo požadavků a povinností vyplývajících pro její činnost ze zákona o odpadech. Udělování živnostenských oprávnění v souladu se zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském oprávnění, ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci příslušných orgánů. Je pouze věcí kompetentních orgánů dohodnout se na jednotném postupu při udělování živnostenských oprávnění v souladu se zákonem o živnostenském podnikání.

1309

410/677/03

Mgr. Tomášková

Stanovisko k plnění povinností podle ustanovení § 10 a § 12 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o obalech“)

Podle § 13 odst. 1 zákona o obalech osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly, splní povinnosti stanovené v § 10 (zpětný odběr) a § 12 (využití odpadů z obalů)

a) samostatně organizačně a technicky na vlastní náklady, nebo

b) přenesením těchto povinností na jinou osobu spolu s převedením vlastnického práva k

obalu, k němuž se tyto povinnosti vztahují, za účelem jeho dalšího uvedení do oběhu,

jestliže tak smlouva o převedení vlastnického práva výslovně stanoví, nebo

c) uzavřením smlouvy o zajištění plnění povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z

obalů podle tohoto zákona s autorizovanou obalovou společností (§ 16) (dále jen

"smlouva o sdruženém plnění").

Osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly, může podle § 13 odst. 1 zákona o obalech plnit povinnosti stanovené v § 10 (zpětný odběr) a § 12 (využití odpadů z obalů) pro různé části z celkového množství obalů, které uvádí na trh nebo do oběhu, kombinací všech možností uvedených v § 13 odst. 1 zákona pod písm. a) až c). Toto je výklad přijatý výkladovou komisí ministra životního prostředí ve věci plnění povinností podle ustanovení § 10 a § 12 zákona o obalech, otištěný v dubnu 2002 ve Věstníku Ministerstva životního prostředí. Tento výklad zůstává nezměněn.

Podle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o obalech je autorizovaná společnost (v tomto případě EKO-KOM, a.s.) povinna uzavřít smlouvu o sdruženém plnění s každou osobou, která o uzavření smlouvy projeví zájem a nemá vůči autorizované společnosti nesplněné splatné závazky. Ustanovení § 21 odst. 1 písm. c) zákona o obalech dále stanoví povinnost autorizované společnosti uzavřít smlouvu o sdruženém plnění vždy pro všechny vždy pro všechny obaly uváděné na trh nebo do oběhu osobou podle písmene b), k jejichž zajišťování sdruženého plnění je rozhodnutím o autorizaci oprávněna.

V souladu s výkladem přijatým výkladovou komisí MŽP je třeba vykládat ustanovení § 21 odst. 1 písm. c) týkající se autorizované společnosti jednak v souvislosti s § 21 odst. 1 písm. b) a jednak v souvislosti s § 13 odst. 1 zákona. Ustanovení § 21 odst. 1 písm. c) zákona je třeba interpretovat logickým výkladem v tom smyslu, že autorizovaná společnost je povinna uzavřít smlouvu o sdruženém plnění vždy pro všechny obaly uváděné na trh nebo do oběhu osobou podle písm. b) citovaného ustanovení, k jejichž zajišťování sdruženého plnění je rozhodnutím o autorizaci oprávněna a pro které je jí uvedenou osobou uzavření smlouvy nabídnuto. To platí i jen pro část produkce jednoho typu nebo druhu obalu uváděného povinnou osobou na trh nebo do oběhu.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud povinná osoba zajišťuje samostatně podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o obalech povinnosti podle § 10 a § 12 pro vratné obaly uváděné na trh nebo do oběhu, není povinna uzavřít smlouvu o sdruženém plnění s autorizovanou obalovou společností (dále jen „AOS“) pro tyto obaly. Pokud požádá AOS o uzavření smlouvy o sdruženém plnění jen pro nevratné obaly, je AOS povinna s ní takovouto smlouvu na základě žádosti uzavřít. V žádném případě nemůže být nucena uzavřít smlouvu o sdruženém plnění pro všechny osobou na trh či do oběhu uváděné obaly. Pouze povinná osoba určuje, pro které obaly chce využít služeb AOS.

K  dotazu, jak na situaci může reagovat ČIŽP:

Podle § 24 zákona o obalech vykonává dohled nad činností autorizovaných společností Ministerstvo životního prostředí. Pokud AOS odmítá uzavřít smlouvu o sdruženém plnění pro obaly, pro které je jí uvedenou osobou uzavření smlouvy nabídnuto, jedná se ve smyslu ustanovení § 24 odst. 3 zákona o nedostatek v její činnosti a MŽP může v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 zákona podle závažnosti a povahy zjištěného nedostatku

a) uložit, aby autorizovaná společnost ve stanovené lhůtě zjednala nápravu; odvolání proti

tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek,

b) podat podnět České inspekci životního prostředí k zahájení řízení o uložení pokuty

autorizované společnosti,

c) rozhodnout po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem

zemědělství o změně nebo zrušení rozhodnutí o autorizaci.

1310

410/728/03

Mgr. Tomášková

Stanovisko ke vztahu mezi § 36 a 37 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech o o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a § 135 odst. 1 a 2 občanského zákoníku

K  žádosti o stanovisko, zda je nutné posuzovat autovrak jako věc nalezenou a postupovat podle ustanovení § 135 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, tj. dodržovat podmínku jednoho roku potřebnou k tomu, aby se vlastníkem nalezeného autovraku stal stát a teprve po uplynutí zákonné lhůty by bylo možné autovrak předat k odstranění, uvádíme následující:

Zákon o odpadech definuje autovrak v § 36 jako každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro účel přepravy osob, zvířat nebo věcí a stalo se odpadem podle § 3. Podle § 3 odst. 1 zákona o odpadech je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Podle § 3 odst. 3 tohoto zákona se předpokládá úmysl zbavit se věci, pokud vlastník věci neprokáže opak. Z toho tedy vyplývá, že autovrak je odpadem, tedy věcí, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost zbavit. Zbavit se jej pak musí v souladu se zákonem o odpadech.

Ustanovení § 135 občanského zákoníku hovoří o nalezení ztracené věci. Ztráta věci je právní skutečností, ke které dochází bez vůle vlastníka. Nález se týká věci, kterou někdo nevědomě, bez projevu vůle, ztratil. Proto je nutné věc nalezenou zásadně vrátit vlastníkovi. Z povahy věci je vyloučeno, aby vlastník autovraku, tedy odpadu, kterého je povinen se zbavit, mající minimálně předpokládaný úmysl se takové věci zbavit, někde autovrak nevědomě ztratil. V tomto případě tedy autovrak není a nemůže být ztracenou věcí a ustanovení § 135 odst. 1 a odst. 2 tu nemá žádnou souvislost.

Ustanovení § 135 odst. 3 občanského zákoníku hovoří i o věcech opuštěných, pro které platí přiměřeně odstavce 1 a 2. Opuštění je – na rozdíl od ztráty věcí - projevem vůle - vzdání se vlastnického práva. Stát k takovým věcem nabývá vlastnické právo, i kdyby byl známý předchozí vlastník opuštěné věci. Z povahy věci vyplývá, že následky opuštění nastávají okamžitě, jednoroční lhůta se neuplatní.

1311

410/810/03

Mgr. Tomášková

Stanovisko k problematice původce odpadů podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

K  žádosti o vyjádření, zda je původcem odpadu, konkrétně odpadu uvedeného v Katalogu odpadů pod číslem 20 01 21, firma, která používá zářivky ke svícení, nebo firma, která na základě smlouvy zajišťuje komplexní provoz technických systémů a stavební údržby, mimo jiné odvoz a ekologickou likvidaci odpadů z provozu technických zařízení budov a údržby, které jsou předmětem plnění této smlouvy, uvádíme následující:

Podle § 3 odst. 1 zákona o odpadech je odpadem „každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl zbavit nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č.1 k tomuto zákonu“.

Při nakládání s věcí, tedy ani při nakládání s movitou věcí, která je odpadem, se nelze vyhnout otázce jejího vlastnictví, neboť zásadně jen vlastník má právo s věcí disponovat, a to i v případě, kdy při tom plní povinnosti uložené mu přímo zákonem nebo orgánem státní správy.

Podle § 4 písm. p) zákona o odpadech věty první je původcem odpadů „právnická osoba, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady“. Povinnosti původců odpadů jsou pak stanoveny v § 16 zákona o odpadech, mezi jinými i povinnosti vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi.

Pokud firma pro firmu XY zajišťuje služby komplexního provozu technických systémů a veškeré údržby budov, a firma XY za poskytované služby platí paušální odměnu, firma XY nenakupuje konkrétní předměty, např. zářivky, a tudíž na ni nepřechází vlastnické právo k těmto věcem. Dodávané, opravované a následně likvidované zářivky jsou předmětem služby poskytované firmou a zůstávají v jejím vlastnictví. Proto je tato firma i původcem z této činnosti vzniklých odpadů.

Řešením, jak se vyhnout případným sporům o původcovství odpadů, je smluvní dohoda s firmou, která zajišťuje komplexní provoz technických systémů a stavební údržby budov, že veškeré odpady vzniklé při poskytování těchto služeb přecházejí do vlastnictví firmy, která tyto služby provádí, a to od počátku jejich vzniku, a firma se v takovém případě stává jejich původcem.

1312

410/82/03

Mgr. Tomášková

Stanovisko k problematice nemocnice jako povinné osoby dle zákona
č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů

V § 1 větě druhé zákona o obalech je uvedeno, že zákon stanoví práva a povinnosti podnikajících právnických a fyzických osob a působnost správních úřadů při nakládání s obaly a uvádění obalů a balených výrobků na trh nebo do oběhu, při zpětném odběru a při využití odpadu z obalů a stanoví poplatky a ochranná opatření, opatření k nápravě a pokuty. (Za uvedení obalu na trh se považuje též dovoz obalu nebo baleného výrobku - § 2 písm. d) zákona o obalech).

Domníváme se, že pokud Vaše nemocnice uvádí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky (např. dovozem) v rámci své podnikatelské činnosti, je povinnou osobou podle zákona o obalech.

Odůvodnění:

Je třeba se zabývat otázkou, zda považovat nemocnice (a dále např. školy), zřizované státem za podmínek stanovených zákonem a financované z veřejných prostředků, za podnikající právnické osoby, a tedy osoby povinné podle zákona o obalech (pokud nakládají s obaly).

Veřejné nemocnice (či školy) jsou podle zákona zakládány tzv. zřizovací listinou, kdy zřizovatel je rovněž určen zákonem, např. Ministerstvo zdravotnictví u nemocnic nebo obec, kraj či Ministerstvo školství v případě základních, středních a vysokých škol (zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, z.č. 111/1992 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, z.č. 20/1966, o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů). Tyto subjekty jsou zřizovány za účelem stanoveným v zákoně a uvedeným ve zřizovací listině jako hlavní předmět jejich činnosti. Mohou vykonávat i činnosti vedlejší, které jsou doplňkovými k činnosti hlavní, a jimiž v žádném případě nesmí být hlavní činnost dotčena.

Veřejné nemocnice obecně nejsou zřizovány za účelem podnikání. Svými doplňkovými činnostmi však mohou vykonávat takovou činnost, ke které je zapotřebí živnostenského oprávnění; v tomto okamžiku podnikají a stávají se tedy podnikateli podle zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“).

Obchodní zákoník definuje podnikání v § 2 odst. 1, podle kterého se podnikáním rozumí „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“. Základními pojmovými znaky podnikání jsou:

• soustavná činnost
• samostatné provádění
• jednání vlastním jménem
• vlastní odpovědnost
• za účelem dosažení zisku

V odborné literatuře je podnikáním i činnost právnických osob splňující kritéria podnikání, i když podnikání není hlavní či podstatnou činností těchto právnických osob (např. podnikatelská činnost sportovní organizace, nadace apod.).

Podle § 2 odst. 2 obchodního zákoníku je podnikatelem:

a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku,

b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění,

c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského

oprávnění podle zvláštních předpisů,

d) fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána

do evidence podle zvláštního předpisu.

Některé zákony výslovně označují určité subjekty (např. nemocnice, školy) za osoby, které nebyly zřízeny za účelem podnikání a uplatňují vůči takovýmto osobám zvláštní právní režim, jako např. zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů nebo z.č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů či zákon č. 504/2002 Sb., o účetnictví pro účetní jednotky, u kterých hlavním předmětem činnosti není podnikání. Zákon o obalech žádné ustanovení, vyjímající tyto osoby ze své působnosti, nemá.

Problém zařazení těchto osob mezi podnikající právnické osoby byl postoupen i výkladové komisi Ministerstva životního prostředí a konzultován s Ministerstvem zdravotnictví, jehož stanovisko zasíláme v kopii v příloze k tomuto dopisu.

Lze dojít k závěru, že veřejné nemocnice, pokud ke své, byť jen vedlejší, činnosti mají a potřebují živnostenské či jiné oprávnění podle zvláštních právních předpisů, je třeba považovat za podnikatele ve smyslu obchodního zákoníka, a to v rozsahu činnosti, ke které toto oprávnění mají.

Pokud tedy nemocnice nakládá s obaly (uváděním na trh (např. dovozem) nebo do oběhu) v rámci činnosti, ke které mají (např.) živnostenské oprávnění, vztahují se (v rámci této činnosti) na ni povinnosti, které se vztahují na všechny ostatní povinné osoby ze zákona o obalech.